Nahá v jeho plavecké dráze

Když jsem se vynořila, měla jsem tvář neznámého muže tak blízko, že jsem dokonce našpulila rty, než mi došlo, co dělám. Ne kvůli polibku — kvůli mořské vodě, která mi stékala po nose, což to celé nějak ještě zhoršovalo. Oba jsme byli nazí, oba jsme mrkali a zjevně jsme se dělili o jedinou čtvereční stopu oceánu. „Ahoj,“ řekl. Pokusila jsem se důstojně ustoupit. Jenže zrovna pod tou nohou nebylo dno.

Další vlna dorazila dřív, než se kdokoli z nás stihl pohnout. Chytil mě za předloktí, já jeho za rameno a společně jsme se natočili bokem, dokud jsme pod nohama neucítili písek. „Ben,“ představil se, jakmile jsme přestali prskat. „Výborná orientace ve vodě.“ Pořád jsem ho držela za rameno. Pustila jsem ho až přehnaně opatrně. „Byl jsi v mojí dráze.“ Rozhlédl se po široké, téměř prázdné vodní ploše. „Promiň. Nevšiml jsem si značení.“

Až do té chvíle mi nahota na nudistické pláži v Sydney připadala asi stejně pozoruhodná jako chodit naboso. Teď jsem stála ve vodě po prsa naproti muži, jehož úsměv jsem chtěla vidět znovu, a přemýšlela, co s rukama. Zkřížit je na hrudi působilo obranně. S rukama volně plovoucíma před sebou jsem zase vypadala trochu jako vodní živočich. Ben zdvořile předstíral, že si mé malé organizační krize nevšímá. „Vždycky plaveš přímo proti lidem?“ zeptal se. „Jen proti těm, co blokují provoz.“

Navrhl, abychom se posunuli trochu blíž ke břehu, kde se vlny lámaly mírněji a dalo se lépe stát. Řekla jsem, že to zní podezřele jako ústup. Ani nevím jak, ale během třiceti vteřin jsme se dohodli na soutěži: pět vln, kdo zůstane stát, vyhrává. Byli jsme dva dospělí lidé, kteří si v moři vymýšleli pravidla, a já to brala až příliš vážně. „Žádné chytání,“ řekla jsem. Ben zvedl ruce. „Ty ses mě chytila první.“ Bohužel pro to existovali svědci. Hlavně já sama.

První vlna s námi sotva hnula. Při druhé musel Ben udělat tři rychlé kroky dozadu, což popsal jako „udržení vzpřímené polohy na větší ploše“. Rozesmálo mě to tak, že mě třetí vlna zastihla bokem. Rozmáchla jsem se rukou, on mi nabídl svou a já se jí chytila dřív, než jsem si vzpomněla na vlastní pravidlo. „Cizí pomoc,“ poznamenal. „Nedovolený zásah,“ opáčila jsem. Ještě několik vteřin jsme tam stáli a drželi se za ruce, přestože rovnováhu jsem už dávno získala zpátky. Pak povolil prsty a nechal rozhodnutí na mně. Pustila jsem ho s naprosto zbytečným úsměvem.

Při čtvrté vlně už jsme stáli bok po boku. Cítila jsem, jak mě voda nadnáší a pak zase ustupuje a odhaluje ze mě víc, než jsem čekala. Ben se ke mně podíval právě ve chvíli, kdy jsem se narovnala. Nezíral, ale stejně jsem cítila, jak se červenám. „Kontroluješ mou techniku?“ zeptala jsem se. „Kontroluju, jestli se nechystáš vymyslet další pravidlo.“ Pátá vlna se zlomila dřív. Řítila se k nám nízká hradba bílé pěny; já nadskočila, on se zapřel, a když nás zasáhla, vrazili jsme do sebe rameny. Zavrávorali jsme každý na jinou stranu, mávali rukama jako větrné mlýny a oba vykřikovali, že ten druhý prohrál. Jeden z plavců poblíž se po nás podíval, usmál se a zase se nechal nadnášet vodou.

Na písku si Ben došel pro ručník a posadil se vedle mého, s příjemným odstupem. Když už mezi námi nebyla voda, na okamžik jsem dostala chuť přitáhnout si kolena k tělu a trochu se schoulit. Místo toho jsem natáhla nohy a oprášila si písek z kotníku. Když jsem se na něj znovu podívala, díval se mi do tváře. „Jen pro pořádek,“ řekl, „skákání není stání.“ „Jen pro pořádek, chůze pozpátku taky není stání.“ Zamyslel se nad tím. „Remíza?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Zatím se to vyšetřuje.“

Povídali jsme si, dokud nám neoschla kůže, hlavně o plavání a o tom, kolik písku se překvapivě vejde do mé tašky. Když jsem vstala, že se půjdu znovu vykoupat, automaticky jsem sáhla po ručníku, ale pak ho nechala ležet. „Jdeš taky?“ Ben s úsměvem vstal. Na kraji vody jsem mu podala ruku, tentokrát zcela úmyslně. Vzal mě za ni. „Myslel jsem, že chytání je zakázané.“ „Soutěž skončila,“ řekla jsem. „A drž se v mojí dráze.“