Selma: Vběhla jsem za naším slunečníkem do moře úplně oblečená, ale když jsem si na nudistické pláži svlékla promočené šaty, manžel na náš ztracený stín docela zapomněl.
„Měl bys držet tyč, Tome.“ Stála jsem nahá a nohama zatlačovala náš slunečník do písku, zatímco manžel nedržel vůbec nic. Zamrkal a natáhl se po něm. Ještě před deseti minutami jsme byli ten příliš oblečený pár na okraji nudistické pláže. Teď mi oblečení odkapávalo vedle ručníků a já ho zjevně rozptylovala víc než slunečník, který se pokoušel upláchnout.
„Promiň,“ řekl. „Tohle odpoledne nabralo nečekaný směr.“ Pustila jsem tyč a nevěděla, co s rukama. Překřížit je na prsou mi připadalo nápadné; nechat je volně podél těla ještě horší. „Je ti zima?“ zeptal se. „Ne. Znervózňuješ mě.“ To překvapilo nás oba. Byli jsme svoji už léta. Když mě obvykle viděl se svlékat, zeptal se nanejvýš, jestli nepotřebuju nejdřív do koupelny.
Podíval se na moje odložené kraťasy. „Nemusíš takhle zůstávat.“ „A ty nemusíš pořád kontrolovat, jestli takhle zůstávám.“ Zacukaly mu koutky a já se začervenala. Ostatní dospělí kolem nás si dál četli a vybalovali oběd. Nikoho nezajímalo, že jsem si svlékla úplně všechno. Můj manžel ale zřejmě zapomněl, jak se tráví odpoledne na pláži. A mně se začínalo líbit, že za to můžu já.
Nudistickou zátoku jsme původně nehledali. Narazili jsme na ni při procházce podél korsického pobřeží a dohodli se, že se tu zastavíme, ale necháme si oblečení na túru. Zapíchla jsem náš slunečník do písku, prohlásila, že praktické věci mi jdou skvěle, a posadila se. V tu chvíli se slunečník vytrhl z písku a odkutálel se do mělčiny. Bez přemýšlení jsem se za ním rozběhla. Tom za mnou zavolal něco užitečného jako „Slunečník!“, zatímco já se za ním brodila vodou. Chytila jsem tyč a otočila se zpátky, s převráceným baldachýnem kolem sebe jako s obrovskou, nepovedenou květinou.
Někdo uhnul taškou z cesty kapajícímu slunečníku. Tím veškerý zájem okolí o mě skončil. Moje kraťasy mezitím získaly váhu a půvab mokrého pytle písku. Stáhla jsem si tričko, pak se zarazila s prsty za pasem kraťasů. „Můžeme odejít,“ nabídl Tom. Podívala jsem se na strmou cestu zpátky. „V tomhle? Než bychom došli, sedřela bych si kůži.“ Svléknout si je znamenalo poskakovat na jedné noze a přidržovat se jeho ramene. Když ze mě spadl poslední kus mokré látky, zůstala jsem stát, překvapená vánkem, a pak jsem se rozesmála při pohledu na jeho dokonale suché oblečení.
A tak jsme se dostali zpátky k tyči a k manželově nespolehlivé pozornosti. Tentokrát jsme základnu zahrabali pořádně a nohama kolem ní udusali písek. Když jsem natáhla ruku, abych upravila stříšku, Tom přistoupil blíž a podržel ji. Stáli jsme tváří v tvář pod nakloněným stínem, jeho ruka vedle mé. „Lepší?“ zeptal se. Připomněla jsem si, že mluví o slunečníku. „Mnohem.“ Usmál se, jako by tu pauzu zaslechl. Spustila jsem ruce, aniž bych se zakryla, a naše dílo jsme vyzkoušeli pořádným zatřesením.
Posadila jsem se na ručník, zpočátku tak vzpřímeně, jako by se správné držení těla mohlo počítat za oblečení. Tom mi podal láhev s vodou. „Jen aby bylo jasno, nenaznačoval jsem, že se máš obléct.“ „Z tvého výrazu se to těžko poznávalo.“ „Byl jsem překvapený.“ „Ze své nahé manželky?“ Zasmál se. „Z toho, že ses rozhodla zůstat. Vypadala jsi se sebou spokojená.“ A vlastně jsem byla. I s pískem přilepeným na jedné noze a vlasy, které usychaly do nepříliš lichotivého tvaru, mě těšilo, že si toho všiml. Opřela jsem se a nechala slunce prohřát místa, která mi mokré oblečení prochladilo.
Po obědě jsem navrhla, abychom si znovu zaplavali. Podíval se na své kraťasy. „Přesvědčila jsi mě, že v těchhle do vody nemám chodit.“ Nechala jsem ho, ať si s tím poradí, a vykročila k vodě. Cítila jsem jeho pohled na zádech a už jsem neměla chuť pospíchat. Když jsem se ohlédla, svlékal se se slavnostním soustředěním člověka, který zachází se složitým přístrojem. Počkala jsem na něj v mělčině a nabídla mu ruku. „Zima?“ zeptala jsem se, když zaváhal. „Možná jsem nervózní.“ Stiskla jsem mu prsty. „To se prý stává.“ Vešli jsme do vody společně a rozesmáli se, když nás zasáhla první vlna.
Než jsme začali balit, moje oblečení uschlo. Tom sundal moje kraťasy z žebra slunečníku a podal mi je. „Připravená?“ Podívala jsem se na klidnou vodu. „Ještě si jednou zaplaveme?“ Pověsil je zpátky, pak se ke mně naklonil a krátce mě políbil, tentokrát bez toho dřívějšího roztržitého výrazu. „Zkontroluju slunečník,“ řekl. „To udělej. Víme, co se stane, když ho budu muset zachraňovat já.“
„Promiň,“ řekl. „Tohle odpoledne nabralo nečekaný směr.“ Pustila jsem tyč a nevěděla, co s rukama. Překřížit je na prsou mi připadalo nápadné; nechat je volně podél těla ještě horší. „Je ti zima?“ zeptal se. „Ne. Znervózňuješ mě.“ To překvapilo nás oba. Byli jsme svoji už léta. Když mě obvykle viděl se svlékat, zeptal se nanejvýš, jestli nepotřebuju nejdřív do koupelny.
Podíval se na moje odložené kraťasy. „Nemusíš takhle zůstávat.“ „A ty nemusíš pořád kontrolovat, jestli takhle zůstávám.“ Zacukaly mu koutky a já se začervenala. Ostatní dospělí kolem nás si dál četli a vybalovali oběd. Nikoho nezajímalo, že jsem si svlékla úplně všechno. Můj manžel ale zřejmě zapomněl, jak se tráví odpoledne na pláži. A mně se začínalo líbit, že za to můžu já.
Nudistickou zátoku jsme původně nehledali. Narazili jsme na ni při procházce podél korsického pobřeží a dohodli se, že se tu zastavíme, ale necháme si oblečení na túru. Zapíchla jsem náš slunečník do písku, prohlásila, že praktické věci mi jdou skvěle, a posadila se. V tu chvíli se slunečník vytrhl z písku a odkutálel se do mělčiny. Bez přemýšlení jsem se za ním rozběhla. Tom za mnou zavolal něco užitečného jako „Slunečník!“, zatímco já se za ním brodila vodou. Chytila jsem tyč a otočila se zpátky, s převráceným baldachýnem kolem sebe jako s obrovskou, nepovedenou květinou.
Někdo uhnul taškou z cesty kapajícímu slunečníku. Tím veškerý zájem okolí o mě skončil. Moje kraťasy mezitím získaly váhu a půvab mokrého pytle písku. Stáhla jsem si tričko, pak se zarazila s prsty za pasem kraťasů. „Můžeme odejít,“ nabídl Tom. Podívala jsem se na strmou cestu zpátky. „V tomhle? Než bychom došli, sedřela bych si kůži.“ Svléknout si je znamenalo poskakovat na jedné noze a přidržovat se jeho ramene. Když ze mě spadl poslední kus mokré látky, zůstala jsem stát, překvapená vánkem, a pak jsem se rozesmála při pohledu na jeho dokonale suché oblečení.
A tak jsme se dostali zpátky k tyči a k manželově nespolehlivé pozornosti. Tentokrát jsme základnu zahrabali pořádně a nohama kolem ní udusali písek. Když jsem natáhla ruku, abych upravila stříšku, Tom přistoupil blíž a podržel ji. Stáli jsme tváří v tvář pod nakloněným stínem, jeho ruka vedle mé. „Lepší?“ zeptal se. Připomněla jsem si, že mluví o slunečníku. „Mnohem.“ Usmál se, jako by tu pauzu zaslechl. Spustila jsem ruce, aniž bych se zakryla, a naše dílo jsme vyzkoušeli pořádným zatřesením.
Posadila jsem se na ručník, zpočátku tak vzpřímeně, jako by se správné držení těla mohlo počítat za oblečení. Tom mi podal láhev s vodou. „Jen aby bylo jasno, nenaznačoval jsem, že se máš obléct.“ „Z tvého výrazu se to těžko poznávalo.“ „Byl jsem překvapený.“ „Ze své nahé manželky?“ Zasmál se. „Z toho, že ses rozhodla zůstat. Vypadala jsi se sebou spokojená.“ A vlastně jsem byla. I s pískem přilepeným na jedné noze a vlasy, které usychaly do nepříliš lichotivého tvaru, mě těšilo, že si toho všiml. Opřela jsem se a nechala slunce prohřát místa, která mi mokré oblečení prochladilo.
Po obědě jsem navrhla, abychom si znovu zaplavali. Podíval se na své kraťasy. „Přesvědčila jsi mě, že v těchhle do vody nemám chodit.“ Nechala jsem ho, ať si s tím poradí, a vykročila k vodě. Cítila jsem jeho pohled na zádech a už jsem neměla chuť pospíchat. Když jsem se ohlédla, svlékal se se slavnostním soustředěním člověka, který zachází se složitým přístrojem. Počkala jsem na něj v mělčině a nabídla mu ruku. „Zima?“ zeptala jsem se, když zaváhal. „Možná jsem nervózní.“ Stiskla jsem mu prsty. „To se prý stává.“ Vešli jsme do vody společně a rozesmáli se, když nás zasáhla první vlna.
Než jsme začali balit, moje oblečení uschlo. Tom sundal moje kraťasy z žebra slunečníku a podal mi je. „Připravená?“ Podívala jsem se na klidnou vodu. „Ještě si jednou zaplaveme?“ Pověsil je zpátky, pak se ke mně naklonil a krátce mě políbil, tentokrát bez toho dřívějšího roztržitého výrazu. „Zkontroluju slunečník,“ řekl. „To udělej. Víme, co se stane, když ho budu muset zachraňovat já.“
Podívejte se na video ukázku RudeFly
Přečetli jste část příběhu. Teď se podívejte, o čem RudeFly skutečně je.
▶ PŘEHRÁT UKÁZKU ZDARMA
Registrace není nutná
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořit bezplatný účet →
