Nahá za lahvičkou opalovacího krému

„To už můžeš odložit,“ řekla Mara a kývla k lahvičce opalovacího krému, kterou jsem si držela před nahým břichem. „Pokud tě to ovšem nedrží pohromadě.“ Spustila jsem ji dolů a vzápětí zalitovala, že nemám čím jiným zaměstnat ruce. Po třiceti minutách váhání mi svlékání zabralo asi deset vteřin. Na to, že si mě všímá žena na vedlejší osušce, jsem si ale zřejmě musela zvykat zvlášť.

„Obvykle mi to stání jde mnohem líp,“ řekla jsem jí. Mara přivřela knížku v měkké vazbě a nechala si mezi stránkami prst. I ona byla nahá, naprosto uvolněná a usmívala se, jako bychom už měly nějaký společný vtip. „To přesouvání osušky ti šlo výborně,“ řekla. „Velmi důkladná práce.“ Takže si všimla. Každého poposednutí, každé prohlídky písku, každé zbytečné vrstvy krému s faktorem padesát. Sklopila jsem oči k lahvičce. „Doufala jsem, že tahle část unikla pozornosti.“

Přišla jsem s odhodláním vyzkoušet naturismus, ale pak jsem půl hodiny hledala důvody, proč ještě nezačít. Dospělí kolem nás si četli, povídali si a mířili k vodě, aniž by je moje přípravy sebeméně zajímaly. Třikrát jsem si narovnala osušku a lokty jsem si namazala tak důkladně, že by nejspíš vydržely týden pod širým nebem. Mařina první poznámka mě konečně rozesmála natolik, že jsem se svlékla. Jenže co bude potom, to už jsem si nenaplánovala.

„Poprvé?“ zeptala se. „Prozradilo mě to klidné, zkušené vystupování?“ Zasmála se a posunula se na osušce stranou. Nechala tak našemu hovoru prostor, aniž by mě gestem zvala blíž. To se mi líbilo. Líbil se mi i její úsměv, což situaci komplikovalo. Ještě před chvílí jsem se bála, že se na mě někdo podívá. Teď jsem se snažila přijít na to, jestli chci, aby se právě tahle žena podívala znovu. Dala jsem si ruku v bok, připadala si nesmyslně strojeně a zase ji spustila. Mara zdvořile předstírala, že si ničeho nevšimla.

„Jdu si zaplavat,“ oznámila jsem s mnohem větší rozhodností, než jakou si plavání žádalo. „Výborně,“ řekla. „Půjdu taky, jestli chceš společnost.“ Souhlasila jsem až příliš rychle a pak se přikrčila, abych uklidila opalovací krém. Kluzkými prsty jsem přimáčkla lahvičku ke kolenu. Přes osušku mi vystříkl bílý pruh. Obě jsme na něj zůstaly zírat. „Tomuhle místu už nebezpečně hrozilo spálení,“ řekla Mara. Rozesmála jsem se tak prudce, že jsem si musela sednout, nahá do písku, a pořád jsem svírala tu nešťastnou lahvičku.

Podala mi z tašky papírový kapesník a společně jsme tu mou malou drahou nehodu uklidily. Když jsem klečela naproti ní, přestala jsem řešit, jak se mám natočit, a místo toho se bála, abych jí nezamazala knížku opalovacím krémem. Když jsem jí vracela kapesníky, naše prsty se na okamžik dotkly. Nestalo se nic dramatického; jen jsem si najednou velmi silně uvědomovala, jak blízko je. „Tak,“ řekla. „Připravená?“ Tentokrát jsem lahvičku nechala na místě. Společně jsme zamířily k mělčině a já odolávala nutkání zakrýt se zkříženýma rukama.

U břehu nám malá vlna studeně omyla kotníky. Vydala jsem zvuk, který raději nebudu popisovat, a Mara vypadala nadšeně. „Pořád chceš jít dál?“ „Rozhodně. Už jsem se k tomu několikrát veřejně zavázala.“ Nabídla mi ruku, abych se měla na nerovném písku pod vodou čeho přidržet. Přijala jsem ji a brodily jsme se dál, dokud nás další vlna obě nepřiměla zalapat po dechu. Když jsem se ohlédla, viděla jsem vedle osušky svoje odložené oblečení. Připadalo mi překvapivě daleko. Mara mě pořád držela za ruku, tak volně, že jsem ji mohla kdykoli pustit. Nepustila jsem.

Zůstaly jsme ve vodě tak dlouho, až nám chlad začal být příjemný, a povídaly si o její knížce a o tom, jak velkolepě nezvládám zahájit odpočinkové odpoledne. Cestou zpátky jsem si uvědomila, že místo spěchu za něčím, čím bych se zakryla, přizpůsobuji krok jejímu poklidnému tempu. U mé osušky se zeptala, jestli si k ní nechci na chvíli přisednout. Zvedla jsem opalovací krém, všimla si jejího výrazu a natáhla k ní lahvičku. „Jedině když slíbíš, že mi nebudeš měřit čas.“ Mara svou osušku trochu víc rozprostřela. „Mám celé odpoledne.“