Karina: Dvaatřicetiletá brunetka si se dvěma kamarádkami pronajala domek u jezera a po večeru s vínem uzavřely „mušketýrskou dohodu“: buď půjdou všechny tři v noci plavat bez plavek, nebo nepůjde žádná. O půl hodiny později stály všechny tři po ramena ve vodě a žádná nechtěla vylézt první, protože oblečení nechaly dvacet metrů daleko na prázdném břehu. Pak se u jejich věcí objevil člověk s baterkou a jejich vtipná zkouška odvahy se rázem proměnila ve skutečný test nervů.
„Raz. Dva. Tři!“
Nikdo se nepohnul.
Stály jsme všechny tři po ramena v tmavém jezeře a zíraly na oblečení ležící asi dvacet metrů daleko na břehu. Marta se na mě vyčítavě podívala. Eva se podívala na Martu. Došlo mi, že naše slavná dohoda „jedna za všechny, všechny za jednu“ se právě změnila v soutěž o to, kdo déle vydrží ve vodě, jen aby nemusel vylézt první.
A ještě před čtyřiceti minutami to celé znělo jako skvělý nápad. Pronajaly jsme si s holkami na víkend malý domek u jezera, večer otevřely víno, seděly na terase a nakonec jsme dospěly k té věčné otázce: „Jakou bláznivinu bys fakt dokázala udělat?“ Z nějakého důvodu jsem řekla, že bych si klidně šla v noci zaplavat bez plavek.
Eva hned souhlasila. Marta, nejstydlivější z nás, se podezřívavě zeptala, jestli to myslíme vážně. Aby pak nikdo nemohl vycouvat, vymyslely jsme pravidlo: buď jdeme všechny tři, nebo nejde nikdo. O čtvrt hodiny později jsme už stály na prázdném břehu a svlékaly se. Když se někde v dálce ozvaly hlasy, náhle mi zvlhly dlaně. Skončí naše mušketýrské spojenectví dřív, než se vůbec dostaneme do vody?
Neskončilo.
Všechno jsme daly na jednu deku.
Jako první jsem si sundala poslední kousek oblečení a hned jsem se cítila mnohem méně přesvědčivě než na terase.
„Holky, do vody. Rychle.“
„To se ti to rozkazuje, když už jsi svlečená,“ řekla Eva.
Marta tam stála, tiskla k sobě oblečení a dívala se na nás, jako by si vybírala mezi přátelstvím a emigrací.
Ale pak se svlékla i ona.
A rozběhly jsme se.
Prvních pár vteřin se skládalo jen z ječení.
Pak přišly výčitky.
„Je to ledové!“
„Říkala jsi, že je to teplé!“
„Ve dne to teplé bylo!“
„Teď je noc!“
Naše uvažování v tu chvíli moc logiky nepobralo, ale už bylo pozdě couvat.
Šly jsme hlouběji.
A pak to začalo být nádherné.
Opravdu nádherné.
Voda byla studená jen u břehu, dál byla hebká a skoro teplá. Nad jezerem ležela tma a na protějším břehu se třpytilo pár světel. Vítr se sotva dotýkal našich mokrých ramen.
Plavala jsem na zádech.
Po pár minutách ten zvláštní pocit, že se musím neustále hlídat a zakrývat, zmizel. Ve tmě moje tělo přestalo být něčím, co musím každou vteřinu kontrolovat.
Eva kroužila kolem.
Marta se smála.
Pomyslela jsem si: proč jsme se toho vlastně tolik bály?
Pak Eva řekla:
„Já lezu ven.“
Marta hned odpověděla:
„Až po tobě.“
„Proč po mně?“
„Protože ty chceš vylézt první.“
Přidala jsem se:
„Ne. Šly jsme tam spolu. Vylezeme spolu.“
Znělo to vznešeně.
Ve skutečnosti se nikomu z nás nechtělo jít těch dvacet metrů k věcem jako první.
Ve vodě jsme se cítily v bezpečí. Nad hladinou nám byly vidět jen hlavy a ramena.
Ale návrat na břeh znamenal slavnostní pochod.
A samozřejmě právě v tu chvíli se v dáli objevila světla.
A hlasy.
Všechny tři jsme se zároveň ponořily o něco hlouběji do vody.
„Skvělé,“ zašeptala Marta. „Tak tady budeme bydlet do října.“
Začalo vyjednávání.
Eva navrhla losovat.
Marta to označila za zradu.
Navrhla jsem počítat do tří a vylézt současně.
Počítaly jsme.
Nikdo se nepohnul.
Zkusily jsme to znovu.
„Raz. Dva. Tři!“
Pořád tam stojíme.
Začala jsem se smát.
Situace byla velkolepá: tři dospělé ženy se dobrovolně svlékly, přišly v noci k jezeru a úplně v klidu plavaly bez oblečení – ale dvacet metrů otevřeného břehu se pro nás najednou stalo psychologickým Mount Everestem.
Pak se objevila baterka.
Paprsek se pohyboval mezi stromy.
Pak po břehu.
Pak přímo vedle naší deky.
Všechny tři jsme se hned semkly blíž k sobě.
Srdce mi snad poskočilo až do krku.
„Tak a je to,“ zašeptala Eva. „Ukradnou nám šaty a do rána budeme mořské panny.“
Baterka se zastavila u našich věcí.
Ze tmy vystoupila žena.
Dospělá žena v šortkách a bundě.
Podívala se směrem k nám.
Znehybněly jsme.
Přišla blíž k vodě a zeptala se tím nejobyčejnějším tónem, jaký si lze představit:
„Holky, neviděly jste tu někde malého teriéra?“
Ticho.
Tak obyčejnou otázku nečekala žádná z nás.
Podívala jsem se na Evu.
Eva na Martu.
Marta automaticky odpověděla:
„Ne, ale když ho uvidíme, podržíme vám ho.“
Žena poděkovala a odešla, svítila baterkou do křoví.
Několik vteřin jsme nic neříkaly.
Pak jsme se začaly smát tak, že jsem sotva udržela hlavu nad vodou.
To bylo všechno.
Náš děsivý tajemný svědek se ukázal být ženou, kterou jsme vůbec nezajímaly.
Prostě jen hledala psa.
A pak se stalo něco nečekaného.
Marta – ano, Marta, která se ještě před půl hodinou svlékala jako poslední – se narovnala.
„Tak jo, mušketýři. Já jdu.“
A vykročila z vody.
S Evou jsme zmlkly.
Marta klidně zamířila k dece.
Jeden.
Dva.
Tři kroky.
Voda jí stékala po těle a vítr jí hýbal vlasy.
Nikdo se nevynořil z křoví.
Nebe se nezhroutilo.
Eva se na mě podívala.
„Prohráváme s Martou.“
To nepřicházelo v úvahu.
Rozběhly jsme se za ní.
A právě tehdy strach konečně zmizel.
Nevím, co přesně ten zlom způsobilo – jestli žena s teriérem, Marťina odvaha, nebo to, že jsme už vypadaly tak směšně, že nebylo za co se stydět.
Došly jsme k dece.
A nikomu se nechtělo hned oblékat.
To bylo to nejpřekvapivější.
Stály jsme tam na břehu, sušily si mokré vlasy, smály se a hádaly, kdo dvakrát zpackal počítání do tří.
Noční vzduch mi chladil kůži, vítr mi dělal husí kůži, ale uvnitř jsem cítila teplo z adrenalinu.
A najednou jsem pochopila: posledních dvacet minut jsme se vlastně nebály, že nás někdo uvidí.
Bály jsme se být první.
Ve chvíli, kdy Marta udělala ten krok, celý problém zmizel.
Cestou zpátky do domku jsme ještě probíraly „operaci Teriér“.
Druhý den ráno mě probudily notifikace.
Náš skupinový chat už se nejmenoval „Jezero“.
Jeho nový název byl:
„Jedna za všechny – ale Marta leze první.“
Pod tím byla zpráva od Marty:
„Dnes večer odveta. Bez diplomacie.“
Ležela jsem a usmívala se.
Po té noci jsem se ve svém těle cítila mnohem uvolněněji. Zamilovala jsem si pocit vody bez látky, chladný vzduch na mokré kůži a hlavně ten okamžik, kdy se přestaneš pozorovat zvenčí a prostě jen plaveš.
Určitě si to chci zopakovat.
A moc ráda bych poznala i další dospělé lidi s podobným smýšlením.
Ale pokud nás zase budou tři, navrhuju změnit pravidlo.
Jedna za všechny.
Všechny za jednu.
A Marta stejně leze první.
Nikdo se nepohnul.
Stály jsme všechny tři po ramena v tmavém jezeře a zíraly na oblečení ležící asi dvacet metrů daleko na břehu. Marta se na mě vyčítavě podívala. Eva se podívala na Martu. Došlo mi, že naše slavná dohoda „jedna za všechny, všechny za jednu“ se právě změnila v soutěž o to, kdo déle vydrží ve vodě, jen aby nemusel vylézt první.
A ještě před čtyřiceti minutami to celé znělo jako skvělý nápad. Pronajaly jsme si s holkami na víkend malý domek u jezera, večer otevřely víno, seděly na terase a nakonec jsme dospěly k té věčné otázce: „Jakou bláznivinu bys fakt dokázala udělat?“ Z nějakého důvodu jsem řekla, že bych si klidně šla v noci zaplavat bez plavek.
Eva hned souhlasila. Marta, nejstydlivější z nás, se podezřívavě zeptala, jestli to myslíme vážně. Aby pak nikdo nemohl vycouvat, vymyslely jsme pravidlo: buď jdeme všechny tři, nebo nejde nikdo. O čtvrt hodiny později jsme už stály na prázdném břehu a svlékaly se. Když se někde v dálce ozvaly hlasy, náhle mi zvlhly dlaně. Skončí naše mušketýrské spojenectví dřív, než se vůbec dostaneme do vody?
Neskončilo.
Všechno jsme daly na jednu deku.
Jako první jsem si sundala poslední kousek oblečení a hned jsem se cítila mnohem méně přesvědčivě než na terase.
„Holky, do vody. Rychle.“
„To se ti to rozkazuje, když už jsi svlečená,“ řekla Eva.
Marta tam stála, tiskla k sobě oblečení a dívala se na nás, jako by si vybírala mezi přátelstvím a emigrací.
Ale pak se svlékla i ona.
A rozběhly jsme se.
Prvních pár vteřin se skládalo jen z ječení.
Pak přišly výčitky.
„Je to ledové!“
„Říkala jsi, že je to teplé!“
„Ve dne to teplé bylo!“
„Teď je noc!“
Naše uvažování v tu chvíli moc logiky nepobralo, ale už bylo pozdě couvat.
Šly jsme hlouběji.
A pak to začalo být nádherné.
Opravdu nádherné.
Voda byla studená jen u břehu, dál byla hebká a skoro teplá. Nad jezerem ležela tma a na protějším břehu se třpytilo pár světel. Vítr se sotva dotýkal našich mokrých ramen.
Plavala jsem na zádech.
Po pár minutách ten zvláštní pocit, že se musím neustále hlídat a zakrývat, zmizel. Ve tmě moje tělo přestalo být něčím, co musím každou vteřinu kontrolovat.
Eva kroužila kolem.
Marta se smála.
Pomyslela jsem si: proč jsme se toho vlastně tolik bály?
Pak Eva řekla:
„Já lezu ven.“
Marta hned odpověděla:
„Až po tobě.“
„Proč po mně?“
„Protože ty chceš vylézt první.“
Přidala jsem se:
„Ne. Šly jsme tam spolu. Vylezeme spolu.“
Znělo to vznešeně.
Ve skutečnosti se nikomu z nás nechtělo jít těch dvacet metrů k věcem jako první.
Ve vodě jsme se cítily v bezpečí. Nad hladinou nám byly vidět jen hlavy a ramena.
Ale návrat na břeh znamenal slavnostní pochod.
A samozřejmě právě v tu chvíli se v dáli objevila světla.
A hlasy.
Všechny tři jsme se zároveň ponořily o něco hlouběji do vody.
„Skvělé,“ zašeptala Marta. „Tak tady budeme bydlet do října.“
Začalo vyjednávání.
Eva navrhla losovat.
Marta to označila za zradu.
Navrhla jsem počítat do tří a vylézt současně.
Počítaly jsme.
Nikdo se nepohnul.
Zkusily jsme to znovu.
„Raz. Dva. Tři!“
Pořád tam stojíme.
Začala jsem se smát.
Situace byla velkolepá: tři dospělé ženy se dobrovolně svlékly, přišly v noci k jezeru a úplně v klidu plavaly bez oblečení – ale dvacet metrů otevřeného břehu se pro nás najednou stalo psychologickým Mount Everestem.
Pak se objevila baterka.
Paprsek se pohyboval mezi stromy.
Pak po břehu.
Pak přímo vedle naší deky.
Všechny tři jsme se hned semkly blíž k sobě.
Srdce mi snad poskočilo až do krku.
„Tak a je to,“ zašeptala Eva. „Ukradnou nám šaty a do rána budeme mořské panny.“
Baterka se zastavila u našich věcí.
Ze tmy vystoupila žena.
Dospělá žena v šortkách a bundě.
Podívala se směrem k nám.
Znehybněly jsme.
Přišla blíž k vodě a zeptala se tím nejobyčejnějším tónem, jaký si lze představit:
„Holky, neviděly jste tu někde malého teriéra?“
Ticho.
Tak obyčejnou otázku nečekala žádná z nás.
Podívala jsem se na Evu.
Eva na Martu.
Marta automaticky odpověděla:
„Ne, ale když ho uvidíme, podržíme vám ho.“
Žena poděkovala a odešla, svítila baterkou do křoví.
Několik vteřin jsme nic neříkaly.
Pak jsme se začaly smát tak, že jsem sotva udržela hlavu nad vodou.
To bylo všechno.
Náš děsivý tajemný svědek se ukázal být ženou, kterou jsme vůbec nezajímaly.
Prostě jen hledala psa.
A pak se stalo něco nečekaného.
Marta – ano, Marta, která se ještě před půl hodinou svlékala jako poslední – se narovnala.
„Tak jo, mušketýři. Já jdu.“
A vykročila z vody.
S Evou jsme zmlkly.
Marta klidně zamířila k dece.
Jeden.
Dva.
Tři kroky.
Voda jí stékala po těle a vítr jí hýbal vlasy.
Nikdo se nevynořil z křoví.
Nebe se nezhroutilo.
Eva se na mě podívala.
„Prohráváme s Martou.“
To nepřicházelo v úvahu.
Rozběhly jsme se za ní.
A právě tehdy strach konečně zmizel.
Nevím, co přesně ten zlom způsobilo – jestli žena s teriérem, Marťina odvaha, nebo to, že jsme už vypadaly tak směšně, že nebylo za co se stydět.
Došly jsme k dece.
A nikomu se nechtělo hned oblékat.
To bylo to nejpřekvapivější.
Stály jsme tam na břehu, sušily si mokré vlasy, smály se a hádaly, kdo dvakrát zpackal počítání do tří.
Noční vzduch mi chladil kůži, vítr mi dělal husí kůži, ale uvnitř jsem cítila teplo z adrenalinu.
A najednou jsem pochopila: posledních dvacet minut jsme se vlastně nebály, že nás někdo uvidí.
Bály jsme se být první.
Ve chvíli, kdy Marta udělala ten krok, celý problém zmizel.
Cestou zpátky do domku jsme ještě probíraly „operaci Teriér“.
Druhý den ráno mě probudily notifikace.
Náš skupinový chat už se nejmenoval „Jezero“.
Jeho nový název byl:
„Jedna za všechny – ale Marta leze první.“
Pod tím byla zpráva od Marty:
„Dnes večer odveta. Bez diplomacie.“
Ležela jsem a usmívala se.
Po té noci jsem se ve svém těle cítila mnohem uvolněněji. Zamilovala jsem si pocit vody bez látky, chladný vzduch na mokré kůži a hlavně ten okamžik, kdy se přestaneš pozorovat zvenčí a prostě jen plaveš.
Určitě si to chci zopakovat.
A moc ráda bych poznala i další dospělé lidi s podobným smýšlením.
Ale pokud nás zase budou tři, navrhuju změnit pravidlo.
Jedna za všechny.
Všechny za jednu.
A Marta stejně leze první.
Podívejte se na video ukázku RudeFly
Přečetli jste část příběhu. Teď se podívejte, o čem RudeFly skutečně je.
▶ PŘEHRÁT UKÁZKU ZDARMA
Registrace není nutná
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořit bezplatný účet →
