Nahá honička za žabkou

Moje levá žabka se najednou vydala na útěk a začala plout podél břehu. Vyskočila jsem z osušky a rozběhla se za ní, přičemž jsem úplně zapomněla, že na sobě nemám vůbec nic. To nejzajímavější ale přišlo o vteřinu později: muž z vedlejší osušky vyrazil přesně ve stejnou chvíli. Oba jsme se hnali k vodě z opačných stran, a když jsme se setkali na jejím okraji, málem jsme se srazili hlavami. On žabku zastavil nohou, já ji popadla rukou a najednou jsme stáli tváří v tvář, úplně mokří a úplně nazí, a oba jsme se ze všech sil snažili zachovat vážnou tvář.

Přitom jsem se na téhle nudistické pláži už několik hodin cítila naprosto uvolněně. Nedaleko se opalovaly dospělé páry, někdo plaval a jiní si povídali. Nahotu jsem už dávno přestala řešit. Jenže s tímhle mužem to bylo trochu jiné. Jmenoval se Niels a všimla jsem si ho už dřív, protože měl zvláštní zvyk: než zamířil k vodě, každou žabkou dvakrát klepl o plochý kámen. Jednou jsem to po něm zopakovala, jen abych z nich vyklepala písek, a přistihla ho, jak se usmívá. Pak mi došlo, že než si jdu zaplavat, začínám se po něm záměrně ohlížet.

Všechno to začalo jako úplně nevinná hra. Naše osušky ležely pár kroků od sebe a u vody jsme na sebe pořád naráželi. Dvakrát jsem klepla žabkami o kámen a on mi odpověděl stejným gestem. Někdy začal on, jindy já. Jednou jsem se ho zeptala, jestli je to nějaké tajné místní znamení. „Jedině pokud se chceš zbavit písku,“ odpověděl Niels. Jenže se usmíval tak, že bylo naprosto jasné, že už dávno nejde jen o písek.

Líbilo se mi, že si nehraje na plážového Casanovu. Povídal si přirozeně, díval se mi přímo do očí a občas po mně přejel krátkým obdivným pohledem, který mi náhle připomněl, že před ním sedím úplně nahá. Nejvtipnější bylo pozorovat, jak se mění moje vlastní chování. Začala jsem se u vody zdržovat o něco déle, upravovala si vlasy, přestože už byly mokré, a předstírala, že si místo ke koupání hned vedle jeho osušky vybírám čirou náhodou.

A pak přišla ta směšná vlna. Nechala jsem žabky těsně za okrajem mokrého písku a vešla do vody, abych si opláchla nohy, když malá vlna popadla tu levou. Plula podél břehu jako malinká loďka, která si naléhavě hledá nový domov. Vykřikla jsem a rozběhla se za ní. Niels už sprintoval výš po písku a snažil se prchající žabce nadběhnout. Já se hnala mělčinou a vysoko zvedala nohy, zatímco on se blížil ze strany. V jednu chvíli jsme oba zároveň změnili směr, srazili se rameny a vycákli kolem sebe tolik vody, že by si člověk myslel, že zachraňujeme potápějící se loď, a ne levnou gumovou žabku.

Niels ji zastavil nohou a zvedl s výrazem naprostého triumfu. Stála jsem před ním mokrá, trochu rozcuchaná a po tom krátkém sprintu zadýchaná. Po kůži mi stékala voda a vánek mi najednou připomněl, jak moc jsem odhalená. Niels mi podal můj úlovek, ale úsměv si neodpustil. „Víš, začínám mít pocit, že si necháváš věci u vody schválně, jen abych je musel honit.“ Řekla jsem mu, že má o svých záchranářských schopnostech poněkud přehnané mínění. „A přesto se vždycky nějak zařídíš, abys byla poblíž,“ podotkl.

Právě tehdy vyšlo najevo to nejvtipnější z celého příběhu. Přiznala jsem, že jsem si jeho rituálu se žabkami všimla už dávno a začala ho schválně napodobovat. Niels se rozesmál a přiznal, že už několik dní čeká, jestli to udělám znovu. Zjevně jsme se celou dobu navzájem pozorovali, oba si vymýšleli drobné záminky, abychom se potkávali, a oba si mysleli, že ten druhý je tam prostě náhodou. Podívala jsem se na něj a řekla: „Takže jsme spolu celou dobu vážně flirtovali pomocí plážové obuvi?“ Přikývl. „A soudě podle dnešního výkonu docela úspěšně.“

Vrátili jsme se ke svým osuškám, ale ten proužek písku mezi námi už jako by neexistoval. Niels navrhl, že bychom se před odchodem domů mohli projít podél vody. Souhlasila jsem a vykročili jsme bok po boku, přičemž jsme se občas lehce dotkli rameny. Když nastal čas odejít, každý jsme zvedli své žabky a dvakrát jimi klepli o kámen. Podívala jsem se na něj, on na mě a oba jsme vyprskli smíchy.

Teď máme vlastní malé znamení, že můžeme společně vyrazit. I když se po něm někdy pořád ohlédnu, než žabkami klepnu. Jen si ráda ověřím, jestli je můj oblíbený plážový záchranář připravený na další pohotovost.