Anna_R: Osmadvacetiletá blonďatá Skandinávka přišla poprvé sama na pláž a rozhodla se nechat plavky v tašce s tím, že se ztratí mezi cizími lidmi. O pět minut později ji oslovila jménem žena, kterou nikdy předtím neviděla, pak to samé udělal muž u vody a další člověk jí jen zamával jako staré známé. Zatímco si vymýšlela čím dál absurdnější vysvětlení, odpověď ležela celou dobu přímo před ní.
„Ahoj, Anno!“
Trhla jsem hlavou. Kolem mého ručníku procházela žena, kterou jsem v životě neviděla. Usmála se na mě a v klidu šla dál, jako bychom se znaly roky. Zůstala jsem sedět s úplně strnulým výrazem a jedinou myšlenkou v hlavě: jak zná moje jméno?
Je mi 28, přijela jsem sama k moři a poprvé jsem se rozhodla strávit den na pláži bez plavek. Být sama mi přišlo jako výhoda: nikdo mě tu nezná, nebudu muset nikomu nic vysvětlovat, potichu si otestuju vlastní odvahu a večer zase zmizím zpátky do svého normálního života.
Sundala jsem si plavky, dala je do tašky a hned mi došlo, že můj geniální plán dost podcenil základní lidskou fyziologii. Třásla se mi kolena, zvlhly mi dlaně, srdce se mi rozbušilo a prvních třicet vteřin jsem si chtěla zakrýt úplně všechno najednou. Ale přinutila jsem se sednout si, narovnat záda a nesahat po oblečení.
O pár minut později jsem se trochu uvolnila, vstala a vyrazila k vodě. V tu chvíli na mě ležérně prohodil muž jdoucí proti mně: „Jak se máš, Anno?“ Ztuhla jsem. Usmál se a šel dál. A asi o minutu později na mě někdo opodál zvedl ruku a zamával. Co se to sakra dělo?
Moje první teorie byla náhoda.
Vždyť ve Švédsku je spousta žen jménem Anna, ne?
O dvě minuty později se ta teorie zhroutila.
Ta žena se opravdu dívala přímo na mě. Stejně tak ten muž. A ten, co mával, rozhodně nezdravil racka za mnou.
Vešla jsem do vody v naději, že mě chlad pomůže trochu srovnat myšlenky.
Nepomohl.
Místo toho jsem při plavání vymyslela teorii číslo dvě: možná tu někdo zná někoho z mých přátel.
Pak teorii číslo tři: třeba moje sestra někomu řekla, kam jedu.
Pak teorii číslo čtyři, která už byla úplně šílená: co když se nějaká moje fotka dostala do místní skupinové konverzace?
A právě tehdy jsem přestala být nervózní z toho, že nemám plavky.
Předtím jsem se bála, že se na moje tělo budou dívat cizí lidé. Teď jsem měla mnohem zajímavější problém: cizí lidé znali moje jméno.
Vylezla jsem z vody.
Mokré vlasy se mi lepily na ramena, vánek mi přejížděl po kůži a naskočila mi husí kůže po celém těle. Normálně by to byl moment, kdy bych si bolestně uvědomila, jak moc jsem na očích.
Ale teď jsem vedla vyšetřování.
Žena s knihou opodál se na mě podívala.
Podívala jsem se na ni.
Usmála se.
Podezřívavě jsem přimhouřila oči.
Přestala se usmívat.
Výborně, Anno. Teď děsíš nevinné lidi.
Lehla jsem si na ručník a řekla si, že se budu chovat přirozeně.
Moc to nešlo.
Pokaždé, když někdo prošel kolem, bedlivě jsem ho sledovala: pozná mě taky?
Asi po deseti minutách jsem dokonce začala být lehce uražená, že mě nikdo další neoslovuje jménem.
Lidská mysl je úžasná věc.
Ráno jsem se děsila toho, že se na mě bude každý dívat.
O hodinu později jsem čekala na další svědky.
Postupně se moje tělo stejně uvolnilo. Slunce mi příjemně hřálo břicho a ramena. Vítr mi prohrábl vlasy. Šla jsem si znovu zaplavat a všimla si, že tentokrát jdu k vodě mnohem klidněji.
Stále jsem cítila pohledy ostatních. Někdy mi z nich trochu zčervenaly tváře.
Ale panika byla pryč.
Hlavním problémem dne zůstalo vyšetřování.
Kolem poledne jsem si šla pro pití.
Dospělý muž za pultem se na mě podíval, pak dolů na něco, pak zase na mě.
V duchu jsem se připravila.
A řekl:
„Vy jste Anna, že?“
Teď už to nebylo vtipné.
„Ano.“
Sehnul se a zvedl moji plážovou tašku z okraje pultu.
„Nechala jste si to tady.“
Zírala jsem na tašku.
On zíral na mě.
Na boku byl obrovskými bílými písmeny nápis:
ANNA.
Zavřela jsem oči.
Tu tašku mi dala k narozeninám sestra.
Používala jsem ji už několik měsíců.
Písmena byla velká zhruba jako moje hlava.
Celé moje vyšetřování skončilo během tří vteřin.
Ta žena ráno si moje jméno přečetla z tašky.
Stejně tak muž u vody.
Ten, co mával, se k tomu asi jen rozhodl přidat.
Mezitím jsem si v hlavě stihla vymyslet mezinárodní sledovací síť.
Barman si všiml mého výrazu.
„Zapomněla jste, co na ní je napsáno?“
Zvedla jsem tašku.
„Dneska jsem se o sobě dozvěděla docela dost.“
Cestou zpátky jsem se začala smát.
Nejprve potichu.
Pak tak silně, že jsem musela zastavit.
A právě v tu chvíli ze mě konečně spadlo i to poslední ranní napětí.
Šla jsem po pláži s taškou s obrovským vlastním jménem a přestala přemýšlet o tom, kdo se mi dívá na tělo.
Jakýkoli pohled teď působil bezvýznamně ve srovnání s tím, že jsem tu hodinu nosila vlastní osobní jmenovku.
Žena s knihou se na mě znovu podívala.
Tentokrát jsem se usmála první.
Kývla směrem k tašce.
Oplatila jsem kývnutí.
Obě jsme se rozesmály.
Potom byl zbytek dne překvapivě lehký.
Plavala jsem, ležela na slunci, chodila pro vodu a postupně úplně zapomněla, že jsem se ráno bála vůbec vstát z ručníku.
Milovala jsem pocit chladné vody na kůži, teplého vzduchu po plavání a písku pod nohama.
I vědomí, že se na mě někdo může dívat, ve mně teď vyvolávalo spíš příjemný příval adrenalinu než chuť se schovat.
Nejvtipnější věc se stala o týden později.
Vrátila jsem se.
Tentokrát jsem byla připravená.
Tašku s nápisem ANNA jsem nechala doma.
Vzala jsem si úplně obyčejnou šedou tašku bez jediného písmenka.
Rozprostřela jsem si ručník.
Uvelebila se.
Uplynulo asi deset minut.
Pak se za mnou ozvalo:
„Ahoj, Anno!“
Skoro se mi zastavilo srdce.
Otočila jsem se.
Byla to ta samá žena s knihou.
Smála se.
Hodila jsem po ní cípem ručníku.
Teď si občas píšeme a ona své zprávy stále podepisuje:
„Anonymní plážová zpravodajská agentka.“
Tašku s obrovským nápisem ANNA mám pořád taky.
Ale ještě silněji ve mně zůstalo něco jiného.
Po tomhle zážitku jsem mnohem klidnější, pokud jde o pozornost ostatních i o vlastní tělo. Ukázalo se, že můžu celou hodinu řešit, jestli se na mě lidé dívají, a pak na ty pohledy úplně zapomenout, jakmile se objeví dobrá záhada.
Rozhodně se chci vrátit.
A taky bych ráda poznala další dospělé spřízněné lidi.
Ale pokud už moje jméno znáte, vysvětlete mi prosím nejdřív jak.
Teď mám důvody být podezřívavá.
Trhla jsem hlavou. Kolem mého ručníku procházela žena, kterou jsem v životě neviděla. Usmála se na mě a v klidu šla dál, jako bychom se znaly roky. Zůstala jsem sedět s úplně strnulým výrazem a jedinou myšlenkou v hlavě: jak zná moje jméno?
Je mi 28, přijela jsem sama k moři a poprvé jsem se rozhodla strávit den na pláži bez plavek. Být sama mi přišlo jako výhoda: nikdo mě tu nezná, nebudu muset nikomu nic vysvětlovat, potichu si otestuju vlastní odvahu a večer zase zmizím zpátky do svého normálního života.
Sundala jsem si plavky, dala je do tašky a hned mi došlo, že můj geniální plán dost podcenil základní lidskou fyziologii. Třásla se mi kolena, zvlhly mi dlaně, srdce se mi rozbušilo a prvních třicet vteřin jsem si chtěla zakrýt úplně všechno najednou. Ale přinutila jsem se sednout si, narovnat záda a nesahat po oblečení.
O pár minut později jsem se trochu uvolnila, vstala a vyrazila k vodě. V tu chvíli na mě ležérně prohodil muž jdoucí proti mně: „Jak se máš, Anno?“ Ztuhla jsem. Usmál se a šel dál. A asi o minutu později na mě někdo opodál zvedl ruku a zamával. Co se to sakra dělo?
Moje první teorie byla náhoda.
Vždyť ve Švédsku je spousta žen jménem Anna, ne?
O dvě minuty později se ta teorie zhroutila.
Ta žena se opravdu dívala přímo na mě. Stejně tak ten muž. A ten, co mával, rozhodně nezdravil racka za mnou.
Vešla jsem do vody v naději, že mě chlad pomůže trochu srovnat myšlenky.
Nepomohl.
Místo toho jsem při plavání vymyslela teorii číslo dvě: možná tu někdo zná někoho z mých přátel.
Pak teorii číslo tři: třeba moje sestra někomu řekla, kam jedu.
Pak teorii číslo čtyři, která už byla úplně šílená: co když se nějaká moje fotka dostala do místní skupinové konverzace?
A právě tehdy jsem přestala být nervózní z toho, že nemám plavky.
Předtím jsem se bála, že se na moje tělo budou dívat cizí lidé. Teď jsem měla mnohem zajímavější problém: cizí lidé znali moje jméno.
Vylezla jsem z vody.
Mokré vlasy se mi lepily na ramena, vánek mi přejížděl po kůži a naskočila mi husí kůže po celém těle. Normálně by to byl moment, kdy bych si bolestně uvědomila, jak moc jsem na očích.
Ale teď jsem vedla vyšetřování.
Žena s knihou opodál se na mě podívala.
Podívala jsem se na ni.
Usmála se.
Podezřívavě jsem přimhouřila oči.
Přestala se usmívat.
Výborně, Anno. Teď děsíš nevinné lidi.
Lehla jsem si na ručník a řekla si, že se budu chovat přirozeně.
Moc to nešlo.
Pokaždé, když někdo prošel kolem, bedlivě jsem ho sledovala: pozná mě taky?
Asi po deseti minutách jsem dokonce začala být lehce uražená, že mě nikdo další neoslovuje jménem.
Lidská mysl je úžasná věc.
Ráno jsem se děsila toho, že se na mě bude každý dívat.
O hodinu později jsem čekala na další svědky.
Postupně se moje tělo stejně uvolnilo. Slunce mi příjemně hřálo břicho a ramena. Vítr mi prohrábl vlasy. Šla jsem si znovu zaplavat a všimla si, že tentokrát jdu k vodě mnohem klidněji.
Stále jsem cítila pohledy ostatních. Někdy mi z nich trochu zčervenaly tváře.
Ale panika byla pryč.
Hlavním problémem dne zůstalo vyšetřování.
Kolem poledne jsem si šla pro pití.
Dospělý muž za pultem se na mě podíval, pak dolů na něco, pak zase na mě.
V duchu jsem se připravila.
A řekl:
„Vy jste Anna, že?“
Teď už to nebylo vtipné.
„Ano.“
Sehnul se a zvedl moji plážovou tašku z okraje pultu.
„Nechala jste si to tady.“
Zírala jsem na tašku.
On zíral na mě.
Na boku byl obrovskými bílými písmeny nápis:
ANNA.
Zavřela jsem oči.
Tu tašku mi dala k narozeninám sestra.
Používala jsem ji už několik měsíců.
Písmena byla velká zhruba jako moje hlava.
Celé moje vyšetřování skončilo během tří vteřin.
Ta žena ráno si moje jméno přečetla z tašky.
Stejně tak muž u vody.
Ten, co mával, se k tomu asi jen rozhodl přidat.
Mezitím jsem si v hlavě stihla vymyslet mezinárodní sledovací síť.
Barman si všiml mého výrazu.
„Zapomněla jste, co na ní je napsáno?“
Zvedla jsem tašku.
„Dneska jsem se o sobě dozvěděla docela dost.“
Cestou zpátky jsem se začala smát.
Nejprve potichu.
Pak tak silně, že jsem musela zastavit.
A právě v tu chvíli ze mě konečně spadlo i to poslední ranní napětí.
Šla jsem po pláži s taškou s obrovským vlastním jménem a přestala přemýšlet o tom, kdo se mi dívá na tělo.
Jakýkoli pohled teď působil bezvýznamně ve srovnání s tím, že jsem tu hodinu nosila vlastní osobní jmenovku.
Žena s knihou se na mě znovu podívala.
Tentokrát jsem se usmála první.
Kývla směrem k tašce.
Oplatila jsem kývnutí.
Obě jsme se rozesmály.
Potom byl zbytek dne překvapivě lehký.
Plavala jsem, ležela na slunci, chodila pro vodu a postupně úplně zapomněla, že jsem se ráno bála vůbec vstát z ručníku.
Milovala jsem pocit chladné vody na kůži, teplého vzduchu po plavání a písku pod nohama.
I vědomí, že se na mě někdo může dívat, ve mně teď vyvolávalo spíš příjemný příval adrenalinu než chuť se schovat.
Nejvtipnější věc se stala o týden později.
Vrátila jsem se.
Tentokrát jsem byla připravená.
Tašku s nápisem ANNA jsem nechala doma.
Vzala jsem si úplně obyčejnou šedou tašku bez jediného písmenka.
Rozprostřela jsem si ručník.
Uvelebila se.
Uplynulo asi deset minut.
Pak se za mnou ozvalo:
„Ahoj, Anno!“
Skoro se mi zastavilo srdce.
Otočila jsem se.
Byla to ta samá žena s knihou.
Smála se.
Hodila jsem po ní cípem ručníku.
Teď si občas píšeme a ona své zprávy stále podepisuje:
„Anonymní plážová zpravodajská agentka.“
Tašku s obrovským nápisem ANNA mám pořád taky.
Ale ještě silněji ve mně zůstalo něco jiného.
Po tomhle zážitku jsem mnohem klidnější, pokud jde o pozornost ostatních i o vlastní tělo. Ukázalo se, že můžu celou hodinu řešit, jestli se na mě lidé dívají, a pak na ty pohledy úplně zapomenout, jakmile se objeví dobrá záhada.
Rozhodně se chci vrátit.
A taky bych ráda poznala další dospělé spřízněné lidi.
Ale pokud už moje jméno znáte, vysvětlete mi prosím nejdřív jak.
Teď mám důvody být podezřívavá.
Podívejte se na video ukázku RudeFly
Přečetli jste část příběhu. Teď se podívejte, o čem RudeFly skutečně je.
▶ PŘEHRÁT UKÁZKU ZDARMA
Registrace není nutná
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořit bezplatný účet →
