Lina: Jednadvacetiletá vysoká, štíhlá blondýnka z Německa, která by si nikdy nepomyslela, že obyčejný malý moped úplně změní její život. Z plaché dívky se stala odvážná naturistka, jezdí nahá podél divokých pláží Baltského moře, pořizuje smělé autoportréty při západu slunce a jednou dojela několik kilometrů domů oblečená jen do helmy. Její příběh je o opravdové svobodě, sebepřijetí, vzrušení z toho být viděna a o tom, jak jí malý skútr dodal sebevědomí a odvahu žít bez studu.
Jmenuji se Florence. Je mi 21 let a žiju v Německu. Kdyby mi před pár lety někdo řekl, že obyčejný malý moped úplně změní můj život a otevře mi zcela nový svět svobody, jen bych se zasmála.
Ale přesně to se stalo.
Od chvíle, co jsem si moped koupila, jsem začala objevovat divoká, skrytá zákoutí pobřeží Baltského moře. Ne přeplněné turistické pláže, ale tichá, odlehlá místa ukrytá za vysokými dunami a borovými lesy, kam skoro nikdo nechodí.
Každý výlet se proměnil v malé dobrodružství. Jezdila jsem dál a dál od města, nechala moped u cesty a šla dolů k moři. Velmi rychle jsem si uvědomila — plavky jsou tam úplně zbytečné.
Když jsem si poprvé svlékla na opuštěné pláži všechno oblečení, cítila jsem svobodu, o které jsem předtím jen četla. Slunce, vítr a moře na kůži — bylo to neuvěřitelné. Samozřejmě, ze začátku jsem měla strach. Každé zašustění za dunami mi rozbušilo srdce: „Co když mě někdo uvidí?“
Ale strach se postupně proměnil ve vzrušení a klidnou sebejistotu.
Časem jsem si zamilovala fotografování. Nejdřív jsem fotila jen krajiny a západy slunce. Pak jsem si koupila kameru DJI a začala dokumentovat své cesty. Chtěla jsem si tyhle okamžiky opravdové svobody uchovat.
Jednoho dne, když jsem si na úplně prázdné pláži nastavovala kameru, jsem si najednou v dálce na vodě všimla siluet rybářů. Okamžitě jsem se začervenala. Cítila jsem rozpaky, ale zároveň silnou vlnu adrenalinu a zvláštní vzrušení z pomyšlení, že by mě mohli vidět. Neutekla jsem. Pokračovala jsem ve focení — s bušícím srdcem a hrdým úsměvem.
S každým dalším výletem byla moje dobrodružství smělejší. Zastavovala jsem u starých majáků, na lesních mýtinách a na otevřených polích, pořizovala inspirující autoportréty a užívala si každý okamžik.
A pak přišel ten legendární den.
Po dlouhém dni na pláži jsem si sbalila oblečení do batohu, nasadila si jen helmu a… rozhodla se, že těch pár kilometrů domů pojedu úplně bez oblečení. Teplý večerní vítr, zlatý západ slunce nad poli a prázdná venkovská silnice — připadalo mi to jako scéna z filmu.
Pak se objevilo první auto v protisměru.
Srdce mi spadlo do kalhot. Ze vzrušení jsem málem ztratila kontrolu. Ale u druhého auta jsem se už usmívala. A když se objevilo třetí auto se dvěma mladými kluky, schválně jsem se narovnala do co nejsebevědomějšího postoje, podívala se na ně a široce se usmála.
Nadšeně několikrát zatroubili. Nahlas jsem se zasmála a jela dál vstříc západu slunce.
V tu chvíli jsem konečně pochopila: už nejsem ta dívka, která se neustále trápila tím, co si pomyslí ostatní. Stala se ze mě někdo, kdo žije podle toho, jak se cítí.
Dnes, když se dívám zpět na tyhle fotky, usmívám se ne kvůli krásným záběrům. Usmívám se, protože vidím dívku, která je konečně opravdu svobodná.
A všechno to začalo obyčejným malým mopedem.
Ale přesně to se stalo.
Od chvíle, co jsem si moped koupila, jsem začala objevovat divoká, skrytá zákoutí pobřeží Baltského moře. Ne přeplněné turistické pláže, ale tichá, odlehlá místa ukrytá za vysokými dunami a borovými lesy, kam skoro nikdo nechodí.
Každý výlet se proměnil v malé dobrodružství. Jezdila jsem dál a dál od města, nechala moped u cesty a šla dolů k moři. Velmi rychle jsem si uvědomila — plavky jsou tam úplně zbytečné.
Když jsem si poprvé svlékla na opuštěné pláži všechno oblečení, cítila jsem svobodu, o které jsem předtím jen četla. Slunce, vítr a moře na kůži — bylo to neuvěřitelné. Samozřejmě, ze začátku jsem měla strach. Každé zašustění za dunami mi rozbušilo srdce: „Co když mě někdo uvidí?“
Ale strach se postupně proměnil ve vzrušení a klidnou sebejistotu.
Časem jsem si zamilovala fotografování. Nejdřív jsem fotila jen krajiny a západy slunce. Pak jsem si koupila kameru DJI a začala dokumentovat své cesty. Chtěla jsem si tyhle okamžiky opravdové svobody uchovat.
Jednoho dne, když jsem si na úplně prázdné pláži nastavovala kameru, jsem si najednou v dálce na vodě všimla siluet rybářů. Okamžitě jsem se začervenala. Cítila jsem rozpaky, ale zároveň silnou vlnu adrenalinu a zvláštní vzrušení z pomyšlení, že by mě mohli vidět. Neutekla jsem. Pokračovala jsem ve focení — s bušícím srdcem a hrdým úsměvem.
S každým dalším výletem byla moje dobrodružství smělejší. Zastavovala jsem u starých majáků, na lesních mýtinách a na otevřených polích, pořizovala inspirující autoportréty a užívala si každý okamžik.
A pak přišel ten legendární den.
Po dlouhém dni na pláži jsem si sbalila oblečení do batohu, nasadila si jen helmu a… rozhodla se, že těch pár kilometrů domů pojedu úplně bez oblečení. Teplý večerní vítr, zlatý západ slunce nad poli a prázdná venkovská silnice — připadalo mi to jako scéna z filmu.
Pak se objevilo první auto v protisměru.
Srdce mi spadlo do kalhot. Ze vzrušení jsem málem ztratila kontrolu. Ale u druhého auta jsem se už usmívala. A když se objevilo třetí auto se dvěma mladými kluky, schválně jsem se narovnala do co nejsebevědomějšího postoje, podívala se na ně a široce se usmála.
Nadšeně několikrát zatroubili. Nahlas jsem se zasmála a jela dál vstříc západu slunce.
V tu chvíli jsem konečně pochopila: už nejsem ta dívka, která se neustále trápila tím, co si pomyslí ostatní. Stala se ze mě někdo, kdo žije podle toho, jak se cítí.
Dnes, když se dívám zpět na tyhle fotky, usmívám se ne kvůli krásným záběrům. Usmívám se, protože vidím dívku, která je konečně opravdu svobodná.
A všechno to začalo obyčejným malým mopedem.
Podívejte se na video ukázku RudeFly
Přečetli jste část příběhu. Teď se podívejte, o čem RudeFly skutečně je.
▶ PŘEHRÁT UKÁZKU ZDARMA
Registrace není nutná
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořit bezplatný účet →
