Alla: Devatenáctiletá Alla z Ruska přijela na pláž už ne jako úplný začátečník a byla si jistá, že po svém minulém bláznivém dobrodružství ji jen tak něco nezaskočí. Jenže jeden muž s velmi vážným výrazem ve tváři po ní pořád pokukoval a Alla usoudila, že ji zjevně odsuzuje – takže naschvál nabrala ještě větší sebevědomí, došla k vodě, dala se do řeči s lidmi kolem a dokonce se zapojila do hry s míčem. Teprve o dvě hodiny později za ní ten muž konečně přišel a ukázalo se, že celou tu dobu se snažil dívat na něco úplně jiného.
Podíval se na mě potřetí.
Nejen letmým pohledem.
Podíval se vážně, zamračil se a zase odvrátil zrak.
Seděla jsem na osušce a v duchu ho už odsoudila: moralista.
Byl to můj druhý podobný příběh. Po loňském letním dobrodružství, kdy se jeden naprosto hloupý žert nečekaně proměnil v nejodvážnější den mé sezóny, jsem se považovala za mnohem klidnější. Věděla jsem, že dokážu přežít trapasy, pozornost ostatních i vlastní nutkání se schovat – a přesto neutéct.
Jenže teorie se opět ukázala být mnohem elegantnější než praxe.
Uvelebila jsem se v klidné části pláže, sundala plavky a prvních pár minut se cítila docela normálně.
Slunce hřálo na ramena a břicho.
Vítr mi lehce čechral vlasy.
Voda byla asi třicet metrů daleko.
Lidé kolem hleděli svého.
A pak jsem si ho všimla.
Muž kolem třicítky seděl kousek vlevo u modré osušky. Vážný obličej, přimhouřené oči, ruce na kolenou.
Podíval se na mě.
Odvrátil zrak.
O minutu později se podíval znovu.
Okamžitě mě zrudly tváře.
Samozřejmě.
Můj mozek tomuto cizinci bleskově napsal celý životopis.
Konzervativec.
Pohoršený.
Asi si myslí: „Ta mládež už nemá žádné meze.“
I když jsme byli přesně na takovém místě, kde by moje chování nemělo nikoho překvapit.
Řekla jsem si:
„Allo, přestaň si vymýšlet.“
O třicet vteřin později po mně zase střelil očima.
A bylo to.
Osobní válka byla vyhlášena.
Zcela jednostranně mnou.
Usoudila jsem, že pokud si ten muž opravdu myslí, že jsem příliš odvážná, rozhodně mu nedopřeju zadostiučinění vidět mě nervózní.
Vstala jsem.
A co nejklidnějším krokem zamířila k vodě.
Ne rychle.
Bez zakrývání.
Bez ohlížení.
Ty první kroky byly čisté divadlo.
Srdce mi bušilo.
Dlaně se potily.
Cítila jsem vzduch doslova na každém centimetru kůže a moc dobře věděla, že ten muž je za mnou.
Dívá se?
Neotáčet se.
Co teď?
Neotáčet se!
U vody seděly dvě dospělé ženy. Jedna z nich se zeptala:
„Je studená?“
Mohla jsem jen přikývnout.
Ale dneska ze mě zřejmě byla dramaticky sebevědomá žena.
„Otestuju to a podám hlášení,“ řekla jsem.
Zasmály se.
Vešla jsem do moře.
Voda byla chladná a při prvním doteku jsem se zachvěla. Pak jsem začala plavat.
Po několika minutách představení v mé hlavě začalo blednout.
Mokré vlasy se mi lepily na záda, slunce se třpytilo na hladině a mé tělo se konečně přestalo cítit jako objekt pod neustálou vnitřní inspekcí.
Když jsem vylezla, jedna z žen se zeptala:
„Tak co?“
„Prvních deset vteřin chce charakter. Pak už je to nádhera.“
Daly jsme se do řeči.
Zcela náhodou jsem zjistila, kde loni v létě dovolenkovaly, která pláž se jim líbí víc a kde v okolí mají dobrou kávu.
A teprve když jsem kráčela zpátky ke své osušce, vzpomněla jsem si na svého „kritika“.
Zase se díval.
Proboha.
Dokonce mě to trochu naštvalo.
Dobrá tedy. Přichází pokračování.
Asi o dvacet minut později vedle mě dopadl míč.
Někdo z blízké skupinky zavolal:
„Mohla byste nám ho hodit zpátky?“
Sebrala jsem ho.
Normálně bych ho prostě přihodila.
Ale v tu chvíli jsem fungovala na zcela absurdní logice: jestli si ten vážný muž myslí, že jsem příliš nápadná, pak je zjevně čas stát se ještě nápadnější.
Hodila jsem míč zpátky.
Někdo zvolal:
„Pěkné!“
Pak letěl zase ke mně.
A znovu.
Za pět minut už jsem stála s malou skupinkou lidí a hrála.
Ne profesionálně.
Ale smála jsem se hodně nahlas.
Poprvé jsem minula.
Podruhé se mi to povedlo vrátit docela dobře.
Někdo mi plácl dlaní.
A právě tehdy jsem si uvědomila, že jsem úplně přestala myslet na své tělo.
Cítila jsem slunce na kůži.
Na mokrých nohou ulpíval písek.
Když jsem běžela pro míč, nebyl čas analyzovat, kdo se kam dívá.
Ale sotva jsem se vrátila na osušku, muž se zase zamračil.
„Co vlastně chcete?“ zamumlala jsem si pro sebe.
Nahlas jsem to samozřejmě neřekla.
Byla jsem sebevědomá, ale zas ne až tak.
Uběhla další hodina.
Stihla jsem se znovu vykoupat, popovídat si s ženami u vody a nakonec se cítit zcela uvolněně.
A ten muž po mně stále čas od času pokukoval.
Pak se stala ta děsivá věc.
Vstal.
A vykročil směrem ke mně.
Uvnitř jsem se obrnila.
Teď přijde poznámka.
Výtka.
Možná nějaké moralizující kázáníčko.
Zastavil se pár kroků ode mě.
Přimhouřil oči.
Ukázal na modrou osušku vedle mě.
A zeptal se:
„Promiňte… není to náhodou moje osuška?“
Nic jsem neřekla.
Přistoupil blíž.
Pak se zasmál.
„Ne, není moje. Ta vaše má světlejší pruh.“
Zírala jsem na něj.
„Prosím?“
„Mám skoro úplně stejnou. Nechal jsem si brýle v autě a už dvě hodiny se snažím přijít na to, kde jsem ji položil.“
Pauza.
Velmi dlouhá.
„Takže vy jste se celou tu dobu díval…“
„Na tu osušku.“
Zakryla jsem si obličej rukama.
Zcela zmateně se zeptal:
„Je všechno v pořádku?“
A já se začala smát.
Tak moc, že jsem si musela sednout.
Dvě hodiny.
Celé dvě hodiny jsem v duchu vedla spor s mužem, který ani netušil, že je součástí konfliktu.
Šla jsem k vodě odvážněji.
Bavila se s cizími lidmi.
Hrála míč.
V podstatě jsem uspořádala osobní revoluci proti jeho odsuzujícímu pohledu.
A on byl jen krátkozraký muž, který ztratil osušku.
Když jsem mu vysvětlila alespoň polovinu toho, co se mi odehrávalo v hlavě, začal se smát taky.
„Omlouvám se.“
„Neomlouvejte se. Shodou okolností jste mi velmi pomohl.“
Ten večer jsem napsala kamarádce:
„Dneska jsem porazila cizí odsouzení. Jenže ono vůbec neexistovalo.“
Odepsala:
„Nejlepší nepřátelé jsou ti vymyšlení.“
A upřímně, to byl ten nejpřesnější popis celého dne.
Uvědomila jsem si jednu velmi zábavnou věc: někdy mě neomezují ani tak pohledy ostatních, jako spíš příběhy, které si kolem těch pohledů dokážu vymyslet.
A přece se mi výsledek líbil.
Líbilo se mi jít k vodě s klidem.
Mluvit.
Smát se.
Cítit slunce a vítr místo toho, abych se neustále trápila tím, jestli jsem dostatečně nenápadná.
Rozhodně se chci vrátit – a ráda bych potkala dospělé, klidné a otevřené spřízněné duše.
Jen příště, pokud se někdo bude příliš dlouho dívat mým směrem, se nejdřív zeptám:
„To mě odsuzujete, nebo jste jen ztratil osušku?“
Nejen letmým pohledem.
Podíval se vážně, zamračil se a zase odvrátil zrak.
Seděla jsem na osušce a v duchu ho už odsoudila: moralista.
Byl to můj druhý podobný příběh. Po loňském letním dobrodružství, kdy se jeden naprosto hloupý žert nečekaně proměnil v nejodvážnější den mé sezóny, jsem se považovala za mnohem klidnější. Věděla jsem, že dokážu přežít trapasy, pozornost ostatních i vlastní nutkání se schovat – a přesto neutéct.
Jenže teorie se opět ukázala být mnohem elegantnější než praxe.
Uvelebila jsem se v klidné části pláže, sundala plavky a prvních pár minut se cítila docela normálně.
Slunce hřálo na ramena a břicho.
Vítr mi lehce čechral vlasy.
Voda byla asi třicet metrů daleko.
Lidé kolem hleděli svého.
A pak jsem si ho všimla.
Muž kolem třicítky seděl kousek vlevo u modré osušky. Vážný obličej, přimhouřené oči, ruce na kolenou.
Podíval se na mě.
Odvrátil zrak.
O minutu později se podíval znovu.
Okamžitě mě zrudly tváře.
Samozřejmě.
Můj mozek tomuto cizinci bleskově napsal celý životopis.
Konzervativec.
Pohoršený.
Asi si myslí: „Ta mládež už nemá žádné meze.“
I když jsme byli přesně na takovém místě, kde by moje chování nemělo nikoho překvapit.
Řekla jsem si:
„Allo, přestaň si vymýšlet.“
O třicet vteřin později po mně zase střelil očima.
A bylo to.
Osobní válka byla vyhlášena.
Zcela jednostranně mnou.
Usoudila jsem, že pokud si ten muž opravdu myslí, že jsem příliš odvážná, rozhodně mu nedopřeju zadostiučinění vidět mě nervózní.
Vstala jsem.
A co nejklidnějším krokem zamířila k vodě.
Ne rychle.
Bez zakrývání.
Bez ohlížení.
Ty první kroky byly čisté divadlo.
Srdce mi bušilo.
Dlaně se potily.
Cítila jsem vzduch doslova na každém centimetru kůže a moc dobře věděla, že ten muž je za mnou.
Dívá se?
Neotáčet se.
Co teď?
Neotáčet se!
U vody seděly dvě dospělé ženy. Jedna z nich se zeptala:
„Je studená?“
Mohla jsem jen přikývnout.
Ale dneska ze mě zřejmě byla dramaticky sebevědomá žena.
„Otestuju to a podám hlášení,“ řekla jsem.
Zasmály se.
Vešla jsem do moře.
Voda byla chladná a při prvním doteku jsem se zachvěla. Pak jsem začala plavat.
Po několika minutách představení v mé hlavě začalo blednout.
Mokré vlasy se mi lepily na záda, slunce se třpytilo na hladině a mé tělo se konečně přestalo cítit jako objekt pod neustálou vnitřní inspekcí.
Když jsem vylezla, jedna z žen se zeptala:
„Tak co?“
„Prvních deset vteřin chce charakter. Pak už je to nádhera.“
Daly jsme se do řeči.
Zcela náhodou jsem zjistila, kde loni v létě dovolenkovaly, která pláž se jim líbí víc a kde v okolí mají dobrou kávu.
A teprve když jsem kráčela zpátky ke své osušce, vzpomněla jsem si na svého „kritika“.
Zase se díval.
Proboha.
Dokonce mě to trochu naštvalo.
Dobrá tedy. Přichází pokračování.
Asi o dvacet minut později vedle mě dopadl míč.
Někdo z blízké skupinky zavolal:
„Mohla byste nám ho hodit zpátky?“
Sebrala jsem ho.
Normálně bych ho prostě přihodila.
Ale v tu chvíli jsem fungovala na zcela absurdní logice: jestli si ten vážný muž myslí, že jsem příliš nápadná, pak je zjevně čas stát se ještě nápadnější.
Hodila jsem míč zpátky.
Někdo zvolal:
„Pěkné!“
Pak letěl zase ke mně.
A znovu.
Za pět minut už jsem stála s malou skupinkou lidí a hrála.
Ne profesionálně.
Ale smála jsem se hodně nahlas.
Poprvé jsem minula.
Podruhé se mi to povedlo vrátit docela dobře.
Někdo mi plácl dlaní.
A právě tehdy jsem si uvědomila, že jsem úplně přestala myslet na své tělo.
Cítila jsem slunce na kůži.
Na mokrých nohou ulpíval písek.
Když jsem běžela pro míč, nebyl čas analyzovat, kdo se kam dívá.
Ale sotva jsem se vrátila na osušku, muž se zase zamračil.
„Co vlastně chcete?“ zamumlala jsem si pro sebe.
Nahlas jsem to samozřejmě neřekla.
Byla jsem sebevědomá, ale zas ne až tak.
Uběhla další hodina.
Stihla jsem se znovu vykoupat, popovídat si s ženami u vody a nakonec se cítit zcela uvolněně.
A ten muž po mně stále čas od času pokukoval.
Pak se stala ta děsivá věc.
Vstal.
A vykročil směrem ke mně.
Uvnitř jsem se obrnila.
Teď přijde poznámka.
Výtka.
Možná nějaké moralizující kázáníčko.
Zastavil se pár kroků ode mě.
Přimhouřil oči.
Ukázal na modrou osušku vedle mě.
A zeptal se:
„Promiňte… není to náhodou moje osuška?“
Nic jsem neřekla.
Přistoupil blíž.
Pak se zasmál.
„Ne, není moje. Ta vaše má světlejší pruh.“
Zírala jsem na něj.
„Prosím?“
„Mám skoro úplně stejnou. Nechal jsem si brýle v autě a už dvě hodiny se snažím přijít na to, kde jsem ji položil.“
Pauza.
Velmi dlouhá.
„Takže vy jste se celou tu dobu díval…“
„Na tu osušku.“
Zakryla jsem si obličej rukama.
Zcela zmateně se zeptal:
„Je všechno v pořádku?“
A já se začala smát.
Tak moc, že jsem si musela sednout.
Dvě hodiny.
Celé dvě hodiny jsem v duchu vedla spor s mužem, který ani netušil, že je součástí konfliktu.
Šla jsem k vodě odvážněji.
Bavila se s cizími lidmi.
Hrála míč.
V podstatě jsem uspořádala osobní revoluci proti jeho odsuzujícímu pohledu.
A on byl jen krátkozraký muž, který ztratil osušku.
Když jsem mu vysvětlila alespoň polovinu toho, co se mi odehrávalo v hlavě, začal se smát taky.
„Omlouvám se.“
„Neomlouvejte se. Shodou okolností jste mi velmi pomohl.“
Ten večer jsem napsala kamarádce:
„Dneska jsem porazila cizí odsouzení. Jenže ono vůbec neexistovalo.“
Odepsala:
„Nejlepší nepřátelé jsou ti vymyšlení.“
A upřímně, to byl ten nejpřesnější popis celého dne.
Uvědomila jsem si jednu velmi zábavnou věc: někdy mě neomezují ani tak pohledy ostatních, jako spíš příběhy, které si kolem těch pohledů dokážu vymyslet.
A přece se mi výsledek líbil.
Líbilo se mi jít k vodě s klidem.
Mluvit.
Smát se.
Cítit slunce a vítr místo toho, abych se neustále trápila tím, jestli jsem dostatečně nenápadná.
Rozhodně se chci vrátit – a ráda bych potkala dospělé, klidné a otevřené spřízněné duše.
Jen příště, pokud se někdo bude příliš dlouho dívat mým směrem, se nejdřív zeptám:
„To mě odsuzujete, nebo jste jen ztratil osušku?“
Podívejte se na video ukázku RudeFly
Přečetli jste část příběhu. Teď se podívejte, o čem RudeFly skutečně je.
▶ PŘEHRÁT UKÁZKU ZDARMA
Registrace není nutná
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořit bezplatný účet →
