Nedívala se na kelímek

Papírový kelímek prosvištěl kolem mé osušky a já vyskočila úplně nahá, abych ho chytila. Na knížku jsem v tu chvíli dočista zapomněla. Hned při prvním kroku jsem si přišlápla přehoz, zamotala se do něj a málem se natáhla do písku. Jen tak tak se mi podařilo vykopnout ho ze sebe a poslat ho zpátky směrem k osušce. „Doleva!“ křikla nějaká žena opodál. Poslušně jsem zahnula doleva a málem narazila do plážové informační tabule. Lidé se už smáli, zatímco ten zatracený kelímek se dál nerušeně kutálel k moři.

Cítila jsem vánek na kůži, písek mi létal pod nohama a vnímala jsem, jak volně se mé tělo bez plavek pohybuje. Normálně jsem na naší naturistické pláži svůj vzhled skoro vůbec neřešila. Jenže pak se ta neznámá rozběhla vedle mě a já si najednou uvědomila, že sprintuju úplně nahá před přitažlivou ženou, která si tu podívanou zjevně náramně užívá. A co bylo nejhorší? Užívala jsem si to taky. A už jsem si nebyla tak docela jistá, jestli s chycením toho kelímku ještě tolik spěchám.

Dohnaly jsme ho až na kraji vody. Sehnula jsem se přesně ve stejnou chvíli jako ona a naše ruce se nad kelímkem srazily. Na vteřinu jsme strnuly, skoro tváří v tvář, a pak jsme vyprskly smíchy. „Myslím, že tohle setkání zařídil schválně,“ řekla. Zvedla jsem naši trofej a odpověděla: „Tak to má rozhodně lepší společenský život než já.“

Jmenovala se Liv. Představila se, pořád s úsměvem, a pomohla mi oprášit mokrý písek z ruky. Když jsme se narovnaly, přistihla jsem ji, jak si mě letmo prohlíží, a okamžitě jsem se začala víc rovnat v zádech. Bylo to směšné. Strávila jsem na pláži skoro dvě hodiny, aniž bych nad svou nahotou vůbec přemýšlela, a teď mě najednou zajímalo, jak asi vypadám z jejího pohledu. Upravila jsem si vlasy, otočila se k ní a přistihla se, že se až příliš snažím působit nenuceně.

Liv si mé náhlé rozpačitosti všimla. „Proč se najednou tváříš tak vážně?“ zeptala se. Upřímně jsem přiznala: „Asi mi právě došlo, že jsem před tebou pobíhala úplně nahá.“ Rozesmála se. „A cos myslela, že máš na sobě večerní róbu?“ Šťouchla jsem ji do ramene, ale už jsem se usmívala. „Jde o to, že si mě lidi obvykle tak důkladně neprohlížejí.“ Liv pozvedla obočí. „Možná bys měla častěji honit zatoulané kelímky.“

Vyhodily jsme kelímek a vydaly se zpátky k mé osušce. Liv se usadila vedle mě a nechala mezi námi slušný pruh písku. Vytáhla jsem láhev s vodou, napila se a nabídla jí ji. Přijala ji, ale místo aby se hned napila, podívala se na mě a řekla: „Mimochodem, máš vážně působivý běžecký styl.“ Odfrkla jsem si. „Měla ses dívat na ten kelímek.“ Liv se na chvíli odmlčela. „Ze začátku.“

Zakryla jsem si obličej oběma rukama. Bylo mi trapně a zároveň mě to až směšně těšilo. Zvlášť proto, že jsem vedle ní seděla úplně bez ničeho, moc dobře věděla, že mě obdivuje, a poprvé po dlouhé době jsem neměla sebemenší chuť se schovávat. „Takhle mluvíš se všemi ženami, které zrovna potkáš na pláži?“ zeptala jsem se přes prsty. „Jen s těmi, které jsou ochotné riskovat život kvůli jednorázovému nádobí.“ Spustila jsem ruce a podívala se jí přímo do očí. „Tak to máš štěstí. Ve ztrácení věcí jsem docela dobrá.“

Povídaly jsme si skoro hodinu. Ukázalo se, že Liv tuhle pláž taky miluje, i když sem většinou chodí sama. Vyprávěla mi pár veselých historek o svých přátelích a já přidala několik vlastních plážových katastrof. Naše osušky se postupně ocitly mnohem blíž u sebe a láhev s vodou mezi námi několikrát putovala z ruky do ruky. Když jsem sáhla po knížce, Liv ji na okamžik přidržela a zeptala se: „To už se vážně chceš zase pustit do čtení?“

„Máš v plánu mě dál rozptylovat?“

„Jestli ti to nevadí.“

Podívala jsem se na ni, pak na kelímek, který pořád ležel vedle koše, a usmála se.

„Tak doufám, že ti příště uletí něco mnohem zajímavějšího.“

Liv se zasmála a posunula se o kousek blíž. A mě napadlo, že by mi snad poprvé v životě vůbec nevadilo ztratit na pláži ještě pár dalších věcí.