Znovu jsme našly svou oblíbenou oblázkovou podkovu

Šla jsem vedle své partnerky po naší obvyklé naturistické pláži a až příliš mě zaujala sbírka kamenů. Kvůli státnímu svátku byli lidé podél celého pobřeží, ale já si prohlížela malé oblázkové ohrádky. Někde mezi těmi podkovami byla jedna, kterou jsme už znaly. Člověk může být dokonale uvolněný na pláži plné nahých lidí a přitom se pořád nadchnout, když podruhé najde totéž místo.

Naše děti byly na návštěvě u příbuzných, a tak jsme využily příležitosti a vyrazily spolu znovu na pláž. Ani pro jednu z nás to nebylo první setkání s naturismem a nepřišly jsme si nic dokazovat. Tahle převážně naturistická pláž se nám už líbila, takže vrátit se na ni byla snadná volba. Chtěla jsem známý výlet, partnerku po svém boku a žádný zvláštní cíl, který bychom musely splnit, abychom ten den mohly považovat za povedený.

Státní svátek přilákal spoustu dalších párů a rodin, dospělí byli roztroušení po pláži kolem nás. Do našeho malého hledání se nikdo nezapojoval a nikdo ani netušil, že jsem si vytvořila názor na uspořádání oblázků. Prostě jsme šly spolu a prohlížely si nízké kamenné oblouky. Bylo rušno, ale nijak nám to nevadilo, což mi vyhovovalo mnohem víc než vymýšlet nový plán.

Těchto ohrádek tam bylo spoustu, nejen ta, kterou jsme si pamatovaly. Návštěvníci pláže posbírali kameny vyplavené na břeh a poskládali je do tvaru podkov, přičemž na jedné straně nechali otvor. Při pohledu podél pláže jsem viděla tutéž jednoduchou myšlenku zopakovanou v trochu odlišných obloucích. Nic velkolepého, nic, co by se dalo rezervovat, jen malá místa vytvořená z toho, co už lidé měli pod nohama. Líbily se mi všechny, i když jsem samozřejmě měla svou favoritku.

Pak jsem se zastavila, otočila se k jedné z podkov a ukázala na ni. Partnerka se otočila se mnou a byla tam: ta známá malá ohrádka, kterou jsme našly už dřív. „To je ona, viď?“ řekla jsem a měla jsem radost ještě dřív, než odpověděla. „Ano, to je ona,“ řekla. Nebylo třeba k ní spěchat ani si ji před někým nárokovat; jednoduše jsme znovu poznaly své místo a já se usmívala na nízkou řadu oblázků.

Když tomu říkám naše místo, zní to o něco oficiálněji, než jaké ve skutečnosti bylo. Nevybudovaly jsme ho, ten den jsme nic nestavěly a jeho nalezení nám nedávalo žádná práva k onomu kousku pláže. Bylo to prostě to místo, které jsme si mezi všemi ostatními podkovami pamatovaly. Přesto jsem si ten krátký okamžik poznání s partnerkou užívala, zvlášť proto, že jsme obě věděly, na co se díváme, aniž bychom potřebovaly vést dlouhou debatu o kamenech.

Zblízka to pořád byla malá ohrádka z obyčejných oblázků vyplavených na břeh, součást téže řady táhnoucí se podél pobřeží. Právě v tom byl její půvab: někdo si dal práci a vytvořil užitečný malý tvar a nám se podařilo známý znovu najít. Dívaly jsme se od jeho oblouku k ostatním poblíž. Nedokázala bych přesvědčivě vysvětlit, proč mě právě tahle podkova těšila víc než ostatní, ale přesto jsem z ní radost měla.

Objev nic nenarušilo, nikdo nás nevyzval k odchodu ani nepotřeboval, abychom se posunuly. Sváteční pláž kolem nás dál žila svým životem, zatímco jsme si užívaly, že jsme našly přesně to, co jsme si pamatovaly. Vrátily jsme se na další pohodový výlet spolu a tohle malé štěstí do něj pěkně zapadlo. Partnerka se na mě podívala, já se podívala zpátky na kameny a musela jsem uznat, že najít naši oblíbenou malou podkovu pro mě znamenalo dostatečně dobrý výsledek.