Liene: Souhlasila jsem, že napodobím babiččinu fotografii z nudistické pláže, jenže samospoušť mě místo v rodinné póze zachytila, jak držím Petru.
„Tvoje babička měla ruku kolem ramen kamarádky, nedržela ji oběma rukama,“ zavolal Luka zpoza telefonu. To mi zrovna nepomohlo, protože jsem byla nahá, Petra mě pořád držela za ramena a já právě zjistila, že cítit se na nudistické pláži jako doma ještě neznamená být připravená na takovou blízkost s ní. Seznámily jsme se teprve ráno. A teď jsem málem nevěděla, jak ji pustit, aby to nepůsobilo trapně.
Petra se podívala na moje ruce, kterými jsem ji pevně svírala za paže. „Čekáme na pokyny?“ zeptala se. Pustila jsem ji tak rychle, až se rozesmála. Telefon za námi dál fotil. Celé dopoledne jsem přecházela mezi piknikovou dekou a mořem, aniž bych na oblečení vůbec pomyslela. Najednou jsem zatoužila po kapsách. Ne nutně po kalhotách. Jen po nějakém rozumném místě, kam dát ruce.
Měli jsme s Lukou napodobit fotografii pořízenou v téhle zátoce před téměř padesáti lety. Luka ji přinesl v obálce: šest nahých dospělých u vody, mezi nimi moje babička Eva a jeho babička, všichni se smáli a objímali se kolem ramen. Za nimi stála ta samá rozpolcená skála. Petra, Lukova kamarádka a zjevně žena, která nedokáže nechat žádný potrhlý nápad jen tak být, mi nahlédla přes rameno a řekla: „Skálu máme, pláž taky. Byla by škoda to nezkusit.“
Byli jsme jen tři, takže historická věrnost už tak dostávala zabrat. Petra se sama ujala role jedné z chybějících kamarádek, zatímco Luka opřel telefon o plážovou tašku. První pokus ho zachytil v podřepu. Při druhém jsem se zrovna ptala, jestli je zapnutá samospoušť. Při třetím jsme vyrazili společně od deky a pospíchali na místa. Petra šla doleva, já doprava a obě jsme změnily směr přesně v tu nejhorší chvíli. Chytila mě za ramena, než jsme se stačily srazit hlavami, já ji popadla za paže a Luka k nám přiběhl s výkřikem: „Zůstaňte tak!“ Zřejmě právě tenhle málem karambol působil tak přirozeně, jak si přál.
Když telefon konečně přestal fotit, Petra povolila sevření, ale hned neustoupila. „V pořádku?“ zeptala se tak tiše, že to bylo určeno jen mně. Přikývla jsem. Tím to mělo skončit, jenže ona se usmála a já ještě vteřinu zůstala stát na místě. Na zádech jsem cítila vánek a na ramenou teplo jejích rukou. Pak Luka prohlásil, že jsme právě vytvořili buď rodinnou památku, nebo důkazní materiál, a já se předklonila smíchy.
Seděli jsme na ručnících a prohlíželi si snímky, zatímco stará fotografie už byla bezpečně zpátky v obálce. Většina byla příšerná. Na jedné to vypadalo, že se Luka hádá s mořem. Na té nejlepší se zubil do objektivu, zatímco my s Petrou jsme se dívaly jedna na druhou a očividně úplně zapomněly, o co celé odpoledne šlo. „Tuhle,“ řekl. „Eva z ní bude nadšená.“ Natáhla jsem se po telefonu. „Eva dostane tu, na které se dívám dopředu.“ Petra se mi opřela o rameno, aby lépe viděla. „Ona je tam nějaká, na které se díváš dopředu?“
Při pikniku si sedla vedle mě a mezi námi stál talíř rajčat. Povídaly jsme si úplně bez zábran, dokud jsem ji nepřistihla, jak se na mě dívá, a neztratila nit. Zvedla jsem hrnek, zjistila, že je prázdný, a zase ho položila. Petra tohle představení zdvořile sledovala. „Zapomněla jsi něco?“ zeptala se. „Zřejmě zbytek té věty.“ Zasmála se a pak přiznala: „Já tě stejně moc neposlouchala.“ Tentokrát jsem její pohled opětovala, místo abych hledala nějakou užitečnou činnost.
Později jsme se šly k vodě opláchnout si písek z chodidel. Bez fotoaparátu a Lukových pokynů jsem se vedle ní cítila kupodivu ještě nervóznější. Jednou jsme o sebe zavadily rukama, pak znovu. Potřetí jsem ji vzala za ruku. Petra se podívala na naše spojené ruce, stiskla mi dlaň a takhle jsme pokračovaly do mělčiny. Když malá vlna vyšplíchla výš, než jsem čekala, ucukla jsem a ona se rozesmála. „Velmi důstojné,“ poznamenala. „Prosím tě, neříkej to mojí babičce.“
Než jsme se začali balit, Luka navrhl, že bychom tu fotku mohli zkusit ještě jednou. Požádala jsem Petru, aby se postavila vedle mě, a objala ji kolem pasu, tentokrát záměrně. Přitiskla se ke mně, zatímco Luka kontroloval starou fotografii. „Čistě technicky by mezi vámi mělo být víc místa,“ řekl. Petra na mě tázavě povytáhla obočí. Nechala jsem ruku přesně tam, kde byla. „Historii už jsme zklamali,“ řekla jsem mu. „Tak foť.“
Petra se podívala na moje ruce, kterými jsem ji pevně svírala za paže. „Čekáme na pokyny?“ zeptala se. Pustila jsem ji tak rychle, až se rozesmála. Telefon za námi dál fotil. Celé dopoledne jsem přecházela mezi piknikovou dekou a mořem, aniž bych na oblečení vůbec pomyslela. Najednou jsem zatoužila po kapsách. Ne nutně po kalhotách. Jen po nějakém rozumném místě, kam dát ruce.
Měli jsme s Lukou napodobit fotografii pořízenou v téhle zátoce před téměř padesáti lety. Luka ji přinesl v obálce: šest nahých dospělých u vody, mezi nimi moje babička Eva a jeho babička, všichni se smáli a objímali se kolem ramen. Za nimi stála ta samá rozpolcená skála. Petra, Lukova kamarádka a zjevně žena, která nedokáže nechat žádný potrhlý nápad jen tak být, mi nahlédla přes rameno a řekla: „Skálu máme, pláž taky. Byla by škoda to nezkusit.“
Byli jsme jen tři, takže historická věrnost už tak dostávala zabrat. Petra se sama ujala role jedné z chybějících kamarádek, zatímco Luka opřel telefon o plážovou tašku. První pokus ho zachytil v podřepu. Při druhém jsem se zrovna ptala, jestli je zapnutá samospoušť. Při třetím jsme vyrazili společně od deky a pospíchali na místa. Petra šla doleva, já doprava a obě jsme změnily směr přesně v tu nejhorší chvíli. Chytila mě za ramena, než jsme se stačily srazit hlavami, já ji popadla za paže a Luka k nám přiběhl s výkřikem: „Zůstaňte tak!“ Zřejmě právě tenhle málem karambol působil tak přirozeně, jak si přál.
Když telefon konečně přestal fotit, Petra povolila sevření, ale hned neustoupila. „V pořádku?“ zeptala se tak tiše, že to bylo určeno jen mně. Přikývla jsem. Tím to mělo skončit, jenže ona se usmála a já ještě vteřinu zůstala stát na místě. Na zádech jsem cítila vánek a na ramenou teplo jejích rukou. Pak Luka prohlásil, že jsme právě vytvořili buď rodinnou památku, nebo důkazní materiál, a já se předklonila smíchy.
Seděli jsme na ručnících a prohlíželi si snímky, zatímco stará fotografie už byla bezpečně zpátky v obálce. Většina byla příšerná. Na jedné to vypadalo, že se Luka hádá s mořem. Na té nejlepší se zubil do objektivu, zatímco my s Petrou jsme se dívaly jedna na druhou a očividně úplně zapomněly, o co celé odpoledne šlo. „Tuhle,“ řekl. „Eva z ní bude nadšená.“ Natáhla jsem se po telefonu. „Eva dostane tu, na které se dívám dopředu.“ Petra se mi opřela o rameno, aby lépe viděla. „Ona je tam nějaká, na které se díváš dopředu?“
Při pikniku si sedla vedle mě a mezi námi stál talíř rajčat. Povídaly jsme si úplně bez zábran, dokud jsem ji nepřistihla, jak se na mě dívá, a neztratila nit. Zvedla jsem hrnek, zjistila, že je prázdný, a zase ho položila. Petra tohle představení zdvořile sledovala. „Zapomněla jsi něco?“ zeptala se. „Zřejmě zbytek té věty.“ Zasmála se a pak přiznala: „Já tě stejně moc neposlouchala.“ Tentokrát jsem její pohled opětovala, místo abych hledala nějakou užitečnou činnost.
Později jsme se šly k vodě opláchnout si písek z chodidel. Bez fotoaparátu a Lukových pokynů jsem se vedle ní cítila kupodivu ještě nervóznější. Jednou jsme o sebe zavadily rukama, pak znovu. Potřetí jsem ji vzala za ruku. Petra se podívala na naše spojené ruce, stiskla mi dlaň a takhle jsme pokračovaly do mělčiny. Když malá vlna vyšplíchla výš, než jsem čekala, ucukla jsem a ona se rozesmála. „Velmi důstojné,“ poznamenala. „Prosím tě, neříkej to mojí babičce.“
Než jsme se začali balit, Luka navrhl, že bychom tu fotku mohli zkusit ještě jednou. Požádala jsem Petru, aby se postavila vedle mě, a objala ji kolem pasu, tentokrát záměrně. Přitiskla se ke mně, zatímco Luka kontroloval starou fotografii. „Čistě technicky by mezi vámi mělo být víc místa,“ řekl. Petra na mě tázavě povytáhla obočí. Nechala jsem ruku přesně tam, kde byla. „Historii už jsme zklamali,“ řekla jsem mu. „Tak foť.“
Podívejte se na video ukázku RudeFly
Přečetli jste část příběhu. Teď se podívejte, o čem RudeFly skutečně je.
▶ PŘEHRÁT UKÁZKU ZDARMA
Registrace není nutná
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořit bezplatný účet →
