Jmenuji se Diana. Elizabeth je moje nejlepší kamarádka, kterou znám celou věčnost. Oběma je nám pětatřicet, jsme z Velké Británie a upřímně řečeno, patříme už dlouho k těm ženám, které o posilovně mluví u sklenky vína častěji, než do ní opravdu chodí.

Mohly jsme si ze sebe utahovat, jak jsme chtěly, ale hluboko uvnitř jsme obě byly ke svým tělům až příliš kritické. Měkčí bříško, boky, jedna sklenka navíc, večeře snědená moc pozdě – to všechno jsme si všímaly rychleji než své vlastní přitažlivosti.

Do Dubrovníku jsme jely prostě proto, abychom utekly. Chtěly jsme slunce, moře, krásné uličky a pocit, že nás nikdo nezná. Chorvatsko si nás získalo okamžitě: rozpálený kámen, průzračná voda, slaný vzduch, lehké šaty lepící se po dlouhých procházkách na kůži. Zdálo se, že všechno kolem nás pobízí, abychom byly o něco odvážnější.

Jednoho dne jsme se v malém baru u vody daly do řeči s jedním místním. Byl opálený, usměvavý, uvolněný – takový ten typ muže, který jako by se narodil u moře. Zeptaly jsme se ho, kde bychom našly pláž bez davů turistů. Pověděl nám o skalnaté zátoce: kameny přímo u vody, kovový žebřík zapuštěný do skály, hluboké čisté moře.

Pak dodal:

„Lidi se tam často opalují bez oblečení.“

S Elizabeth jsme se na sebe podívaly a hned se rozesmály. Tím smíchem, kterým ženy předstírají, že je to vůbec nezajímá, i když se v nich uvnitř už něco rozsvítilo. Viděla jsem jí to v očích. Ona to viděla v mých.

Druhý den jsme tam vyrazily.

Zátoka byla skoro až neslušně krásná. Velké rozpálené skály, modré moře, kovový žebřík vedoucí přímo do vody. Pár lidí leželo na ručnících. Někteří byli nazí, jiní lezli do moře, další jen seděli na kraji skal a povídali si. A nejpodivnější bylo, že nikdo nevypadal rozpačitě.

Stály jsme tam v plavkách a dělaly, že si vybíráme místo.

Uvnitř jsem se chvěla.

Nejvíc nečekané bylo, že jsem se nestyděla ani tak před cizími lidmi jako před Elizabeth. Znaly jsme se celý život: unavené, opilé, bez make-upu, po rozchodech i po špatných dnech. Ale svléknout se před ní úplně donaha, to bylo něco jiného. Až příliš upřímné. Až příliš blízké.

Byla nervózní taky. Pořád si popotahovala plavky, moc nahlas vtipkovala a pokukovala po ostatních ženách, které se klidně opalovaly bez oblečení.

Rozprostřely jsme si ručníky na plochém kameni a lehly si v plavkách. Asi deset minut jsme nic neříkaly. Pod námi se pohybovalo moře, slunce nám hřálo kůži a kousek od nás někdo klidně slézal po žebříku do vody úplně nahý.

Náš strach nám najednou začal připadat směšný.

Řekla jsem to první:

„Co třeba… vršky?“

Elizabeth otočila hlavu a podívala se na mě, jako bych vyslovila její vlastní myšlenku.

„Jedině spolu.“

Posadily jsme se a obě se nervózně zasmály. Cítila jsem, jak mi hoří tvář. Otočily jsme se k sobě zády, i když to nic neměnilo, a skoro současně si rozepnuly vršky bikin.

Malé cvaknutí.

Chvíle ticha.

Slunce se dotklo kůže, která bývá jindy vždycky zakrytá. Byl to zvláštní, rozpačitý, horký pocit – a strašně příjemný. Ležela jsem na břiše, ale po chvíli jsem si uvědomila, že se chci otočit. Ne proto, že bych najednou získala odvahu. Moje tělo prostě chtělo slunce.

Elizabeth se otočila taky. Ležely jsme vedle sebe nahoře bez a dělaly, že je to úplně normální. Ale mezi námi vibrovaly rozpaky – horké, živé, skoro sladké.

Zašeptala:

„Bože… proč jsme to neudělaly už dřív?“

Zasmály jsme se a napětí začalo tát.

Ale zbýval ještě poslední krok.

Sundat spodní díl bylo mnohem těžší. Kroužily jsme kolem toho okamžiku dlouho: vstávaly, zase si sedaly, vtipkovaly a znovu zmlkaly. Plavky najednou nepůsobily jako ochrana, ale jako zbytečná látka mezi tělem a mořem.

Elizabeth nakonec vydechla:

„Když ne teď, budeme toho pak litovat.“

A všechno si sundala.

Já udělala to samé skoro hned.

První vteřiny byly divoké. Vzduch se mě dotýkal celého. Kámen pod nohama byl rozpálený. Vnímala jsem svoje tělo tak ostře, jako by se konečně probudilo. Stály jsme nahé v chorvatské zátoce a dívaly se na sebe – nesměle, překvapeně, skoro nevěřícně.

Pak jsme se začaly smát.

Ne nervózně, ale s úlevou. Jako bychom ze sebe nesundaly jen plavky, ale roky komplexů.

Nebyly jsme dokonalé. A najednou na tom nezáleželo. Byly jsme dospělé ženy: živé, měkké, opravdové. Bylo v tom tolik síly a krásy, že mi bylo ještě větší horko než od slunce.

Když jsem bez plavek slézala po kovovém žebříku do moře, zatajil se mi dech. Voda mě celou naráz objala. Žádná ramínka, žádná mokrá látka, nic si nemuset popotahovat. Potopila jsem se, vynořila a smála se tak nahlas, že Elizabeth neodolala a skočila za mnou.

Když se dostala do vody, tvář se jí změnila. Všechna úzkost byla pryč. Zůstalo jen nadšení.

„Teď to chápu,“ řekla.

„Co?“

„Proč se k tomuhle lidi vracejí.“

Potom už jsme se nechtěly znovu oblékat.

Ležely jsme na skalách, povídaly si, klevetily, smály se – jako vždycky, jenže teď mezi námi nezůstala žádná zeď. Už jsme nezatahovaly břicho, nehledaly výhodnější úhel, nezakrývaly se ručníky. A z té upřímnosti vyvěralo zvláštní, teplé, skoro elektrické napětí.

Ano, bylo to smyslné.

Ne hrubé a ne vulgární. Tělo se prostě cítilo živé. Každý závan větru, každá kapka vody, každý letmý pohled se měnil v jiskru. Někdy kolem někdo prošel. Někdy pohled o vteřinu déle spočinul. A pokaždé se mi na okamžik zastavilo srdce a to, co ve mně pak stoupalo, nebyl stud, ale vzrušení.

S Elizabeth jsme se na sebe pořád dívaly a usmívaly se jako holky, které provedly něco zakázaného. Jenže teď jsme se nebály. Bylo to sladké, veselé a neuvěřitelně svobodné.

K večeru jsme se vrátily do Dubrovníku opálené, uvolněné a skoro opilé sluncem. V hotelu jsme se osprchovaly, oblékly si lehké šaty a vyrazily do baru.

Tam jsme potkaly dva pohledné chlapy. Nic vulgárního – koktejly, smích, komplimenty, pohledy, hovory o něco důvěrnější, než bylo nutné. Ale cítila jsem, že z nás obou vyzařuje něco nového. Bylo v nás víc odvahy, víc ženskosti, víc té energie, která se nedá předstírat.

Jeden z nich se zeptal:

„Jaký jste měly den?“

Elizabeth se na mě podívala a usmála se.

„Hodně svobodný.“

Obě jsme se zasmály. A já si uvědomila, že přesnější odpověď snad ani nemohla existovat.

Tu noc jsem dlouho přemýšlela o tom, že smyslnost nezačíná vždycky cizím dotekem nebo slovy. Někdy začíná ve chvíli, kdy se přestaneš skrývat sama před sebou. Sundáš si plavky. Postavíš se na rozpálený kámen. Máš strach. Neutečeš. A najednou pochopíš, že tvoje tělo pořád dokáže toužit, chvět se, přitahovat a odpovídat na pohled.

Druhý den jsme se do té zátoky vrátily.

A tentokrát jsme se skoro vůbec nestyděly.

Plavky nám zůstaly v tašce spíš jen z formality. Opalovaly jsme se nahé, plavaly, smály se a povídaly si o tom, kolik let jsme promarnily tím, jak jsme se kritizovaly. A čím víc jsme mluvily, tím jasnější bylo: problém nikdy nebyl v našich tělech. Problém byl ve strachu z toho, že nás někdo uvidí.

A teď se ten strach proměnil v něco jiného.

Ostré. Sladké. Živé.

Pro mě se naturismus ukázal být víc než jen odpočinek bez oblečení. Bylo to dovolení být ženou bez výmluv. Ne dokonalou, ne přefiltrovanou, ne schovanou v lichotivých plavkách. Opravdovou. S touhou. S kůží, která chce slunce. S tělem, které miluje vodu. S očima, které už rozpaky nesklápí.

S Elizabeth na tu chorvatskou zátoku pořád vzpomínáme jako na místo, kde jsme přestaly být „dvě kamarádky, které se trochu zanedbaly“. Staly se z nás dvě ženy, které se zase cítily živé, přitažlivé a svobodné.

A ano, moc rády bychom poznaly lidi, kteří ten pocit chápou.

Lidi, pro které nahota není stud, ale upřímnost. Ne vulgarita, ale přirozenost. Ne provokace, ale potěšení. Lidi, kteří se umějí dívat bez hrubosti, mluvit bez napětí a užívat si svobodu těla stejně jako my.

Myslely jsme, že se před sebou budeme stydět. Ale tam, na rozpálených skalách u moře, jsme se poprvé cítily opravdu smyslné.