Svou první zkušenost na nudistické pláži jsem zažila, když mi bylo asi devatenáct. Bydlela jsem tehdy s rodiči v severní Itálii, kde tři letní měsíce pracovali. Většinu dnů jsem tak přirozeně trávila na plážích kolem Ferrary, v Emilii-Romagni.

Našla jsem si tam pár kamarádů a přes den jsme se opalovali, zatímco večer jsme se snažili najít nějaké vyžití. Většina mých kamarádů vlastně nebyli Italové, ale američtí studenti, kteří trávili léto se svými rodiči. Ti pracovali na univerzitě ve Ferraře v rámci výměnného programu.

Ve Ferraře nebylo moc nočních klubů a po pár večerech venku nás už opustila část nadšení. Většina místních neuměla anglicky, což vše komplikovalo. Rozhodně tam byli pohlední kluci, se kterými jsme se chtěly seznámit, ale jazyková bariéra nám to pokaždé pokazila.

Pak jsme jednoho večera potkaly dva Italy, jejichž angličtina byla vážně docela dobrá. Oba studovali a vzali nás do jednoho nočního klubu. Sotva si teď vybavuji jeho název — něco jako Pelle d’Oca, což se dá dost směšně přeložit jako „husí kůže“. Ale tehdy nám to připadalo docela vzrušující.

Další den nám ukázali další místa a věci konečně začaly být zajímavé.

V té partě italských kluků mě jeden hned zaujal. Jmenoval se Giuseppe, i když mu všichni říkali Beppe. Byl pohledný, okouzlující a studoval práva na univerzitě ve Ferraře. A protože já jsem plánovala studovat práva doma ve Státech, hned jsme si padli do oka.

Brzy jsme začali hledat příležitosti, jak být sami. Vytráceli jsme se od ostatních, sedávali v tichých koutech, povídali si o všem i o ničem a hodiny se líbali. Byl to ten typ letního románku, kdy nemyslíte na budoucnost. Myslíte jen na dnešní večer.

Jak se blížil konec léta, všimla jsem si, že je Beppe čím dál nervóznější. Nejdřív jsem si myslela, že je smutný, protože brzy odjedu. Později jsem pochopila, že mu leželo na srdci něco jiného. Ale úplně mi to došlo až mnohem později, už v letadle domů.

Předtím ale byla ještě ta pláž.

Beppe měl ve zvyku líbat mě velmi vášnivě pokaždé, když jsme našli nějaké klidné místo. Líbilo se mi to, ale zároveň jsem se styděla, když jsme byli ještě na veřejnosti. Pořád jsem měla pocit, že nás někdo může vidět.

Pak mi jednoho dne řekl, že má „fantastický nápad“. Prý mě vezme na jednu zvláštní pláž u Lido delle Nazioni, poblíž Comacchia. Představovala jsem si romantickou skrytou pláž, možná nějaké tiché a krásné místo.

Vůbec jsem netušila, že mě veze na nudistickou pláž.

Když jsme dorazili, byla jsem v šoku. Kolem nás se lidé opalovali úplně nazí, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě. Zpočátku jsem nevěděla, kam se dívat. Cítila jsem rozpaky, zmatek a zvláštní zvědavost.

Část mě chtěla Beppeho dobírat, že mě sem přivedl bez varování. Jiná část mě chtěla zjistit, jestli budu mít dost odvahy se k ostatním připojit. Taky jsem nechtěla, aby si myslel, že se za své tělo stydím nebo že jsem plná komplexů.

Tak jsem nasadila ten nejklidnější a nejsebevědomější výraz, jakého jsem byla schopná, a začala si sundávat plavky.

Nejdřív jsem svlékla horní díl.

Koutkem oka jsem viděla, jak Beppe strnul. Z toho jsem se cítila zvláštně silná. Jestli chtěl šokovat on mě, tak jsem snad mohla stejně tak šokovat i já jeho.

Když jsem si sundala i zbytek plavek, tvářil se úplně přemožený. Snažila jsem se působit nenuceně, ale uvnitř jsem se třásla rozpaky a adrenalinem. Nikdy předtím jsem takhle na veřejnosti nahá nebyla. Přesto čím déle jsem tam stála, tím víc jsem cítila, že se něco mění.

Pláž kolem nás byla klidná. Nikdo nečuměl nějak sprostě. Nikdo se nesmál. Lidé prostě jen leželi na slunci, četli si, povídali, chodili se koupat. Pro všechny ostatní to bylo normální.

Pro mě to byl elektrizující pocit.

Beppe se ten den nikdy úplně neuvolnil. Zůstal rozpačitý, nervózní a zjevně zasažený tím, co se stalo. Nemůžu říct, že by mi to vadilo. Jeho reakce mi lichotila víc, než jsem si chtěla přiznat.

Nakonec jsem se vydala k vodě. První kroky byly nejtěžší. Cítila jsem se odhalená, na očích a nejistá sama sebou. Ale když se moře dotklo mé kůže, rozpaky začaly mizet. Bez plavek voda působila jinak — jemněji, svobodněji, intimněji.

Když jsem vylezla ven, byla jsem sice pořád stydlivá, ale už jsem se necítila zahanbeně.

Nemůžu říct, že bych se hned nato stala přesvědčenou nudistkou. Ale postupem času jsem pochopila něco důležitého: lidé nechodí na nudistické pláže jen proto, aby na sebe zírali. Alespoň v tom to doopravdy není. Chodí tam, aby se cítili svobodní, přirození a méně svázaní všemi těmi obvyklými pravidly kolem těla.

To poprvé mi připadalo šokující, protože jsem byla mladá, nervózní a příliš závislá na tom, co si o mně ostatní pomyslí. Ale teď na to vzpomínám jinak.

Vzpomínám na italské slunce.

Na Beppeho ohromenou tvář.

Na svou vlastní roztřesenou odvahu.

A na ten první zvláštní, krásný okamžik, kdy se rozpaky začaly měnit ve svobodu.