\n„Pojedete sama?“ křikl muž na vodním skútru a ukázal na obrovský nafukovací kruh přivázaný za ním dlouhým lanem.\n\nUž jsem otevřela ústa, abych řekla ano, když jsem za sebou uslyšela mužský hlas.\n\n„Kdyby bylo místo, rád bych jel taky.“\n\nProboha. Jen ne on.\n\nOtočila jsem se a uviděla toho samého vysokého, opáleného muže, kterého jsem posledních pár dní na pláži tak nestoudně okukovala.\n\nJeště jsme se ani nepoznali. Prostě jsme se pořád ocitali někde poblíž sebe a párkrát se naše pohledy střetly. Pokaždé jsem hned předstírala, že mě najednou nesmírně zaujal obzor nad mořem.\n\nA teď jsem s ním zjevně měla závodit přes vlny, bok po boku, na jednom malém nafukovacím kruhu.\n\nCo by se mohlo pokazit?\n\nPřed tím dnem bylo mé největší letní dobrodružství něco úplně jiného.\n\nDlouho jsem se nedokázala svléknout před cizími lidmi. Představovala jsem si, že ve chvíli, kdy to udělám, se všichni kolem okamžitě otočí mým směrem.\n\nKdyž jsem konečně sebrala odvahu, prvních pár minut bylo strašných.\n\nNevěděla jsem, co dělat s rukama, kam se dívat ani jak ostatní dokážou klidně chodit po pláži, když jsem měla pocit, že mi nad hlavou bliká obří šipka s nápisem:\n\n„PODÍVEJTE! SVLEKLA SE!“\n\nA pak se stalo něco nečekaného.\n\nNikdo z toho nedělal divadlo.\n\nLidé si povídali, četli knihy, plavali a smáli se.\n\nNěkteří se na mě podívali a já si toho všimla.\n\nAle kupodivu mě to přestalo děsit.\n\nPrávě naopak.\n\nLidé se mnou mohou polemizovat, jak chtějí, ale uvědomění, že si vás někdo všimne a připadáte mu atraktivní, může vašemu sebevědomí velmi příjemně prospět.\n\nBylo to, jako by se ve mně najednou něco přepnulo.\n\nJeště před chvílí jsem se chtěla schovat za ručník. Teď jsem mohla klidně dojít k vodě a užívat si pocit slunce a větru na kůži.\n\nOd té chvíle se vzdálenější část pobřeží stala mým oblíbeným místem.\n\nA právě tam se loni v létě najednou objevil muž na vodním skútru.\n\nZa ním poskakoval po vlnách velký, pestrobarevný nafukovací kruh. Živil se tím, že nabízel dovolenkářům krátké rychlé jízdy.\n\nZ nějakého důvodu se téměř nikdo nehlásil.\n\nAsi deset minut jsem sledovala, jak kruh skáče přes vlny, než jsem se konečně rozhodla:\n\n„Jdu do toho.“\n\nMyslela jsem, že pojedu sama.\n\nA pak se objevil On.\n\nV hlavě jsem si okamžitě řekla:\n\n„Irini, chovej se normálně.“\n\nO dvě minuty později jsem zjistila, že chovat se normálně na téhle věci je naprosto nemožné.\n\nSedli jsme si vedle sebe a chytili se madel.\n\nŘidič se na nás ohlédl.\n\n„Připraveni?“\n\n„Samozřejmě!“ odpověděla jsem s až příliš velkým sebevědomím.\n\nMuž vedle mě se zasmál.\n\n„Za minutu uvidíme, co na to řeknete.“\n\nSkútr zrychlil.\n\nNejprve nás kruh hladce táhl za sebou.\n\nPak jsme narazili na první pořádnou vlnu.\n\n„ÁÁÁÁÁ!“\n\nMyslím, že můj křik pravděpodobně slyšeli i lidé na vedlejším ostrově.\n\nVyletěli jsme nahoru, dopadli zpátky dolů, dostali do obličeje spršku slané vody a okamžitě se začali smát.\n\nStále jsem se snažila zachovat si trochu důstojnosti, když řidič udělal první ostrou zatáčku.\n\nHodilo to přímo proti mému společníkovi.\n\nInstinktivně jsem se ho chytila.\n\n„Promiň!“\n\n„To je v pořádku!“\n\nDalší zatáčka hodila jeho ke mně.\n\nTentokrát se omlouval on.\n\nVelmi přesvědčivě.\n\nPo třetí zatáčce jsme oba konečně přestali předstírat, že je udržování osobního prostoru vůbec možné.\n\nPři té rychlosti šlo jen o to, udržet se na kruhu a nespadnout do moře.\n\nStrkali jsme do sebe rameny, chytali se navzájem, znovu nás to odmršťovalo a my se bezhlavě smáli.\n\nNejvtipnější bylo, že jsme oba dál předstírali naprostou nevinu.\n\n„Jen se snažím nespadnout!“ křikl po další kolizi.\n\n„Samozřejmě! Já taky! Čistě kvůli bezpečnosti!“\n\nPodíval se na mě.\n\nJá se podívala na něj.\n\nA oba jsme propukli v smích.\n\nCítila jsem se neuvěřitelně trapně a zároveň neuvěřitelně šťastná.\n\nJeště včera jsme byli dva cizinci, kteří si vyměňovali pohledy z dvaceti metrů.\n\nTeď mezi námi prakticky nebyl žádný prostor, i když za to mohly výhradně vlny, rychlost a ta nejbláznivější plážová atrakce, jakou jsem kdy vyzkoušela.\n\nA myslím, že řidič přesně věděl, co se děje.\n\nProtože právě tehdy začal dělat ještě ostřejší zatáčky.\n\n„Dělá to schválně!“ křikla jsem.\n\n„Na sto procent!“\n\nDalší vlna.\n\nKruh vyletěl nahoru.\n\nZnovu jsem se chytila svého nečekaného parťáka.\n\nTentokrát jsem se už ani neobtěžovala omlouvat.\n\nKdyž jsme se konečně vrátili na břeh, třásly se mi nohy.\n\nVlasy jsem měla promočené, tváře mi hořely a ze smíchu už mě fyzicky bolelo břicho.\n\nNěkolik vteřin jsme jen stáli vedle sebe a snažili se popadnout dech.\n\nA najednou všechno ztrapnělo.\n\nNa vodě se dalo všechno svést na rychlost.\n\nTeď jsem stála přímo před tím samým mužem, kterého jsem několik dní pozorovala z dálky.\n\nOn prolomil ticho jako první.\n\n„Mimochodem, jmenuju se Markos.“\n\nZasmála jsem se.\n\n„Irini. Velmi příhodné představení.“\n\n„Mám pocit, že jsme přeskočili několik standardních fází.“\n\nV tu chvíli jsem se celá červenala.\n\nTen večer jsme si spolu dali kávu u promenády.\n\nDalší den jsme se sešli znovu.\n\nA pak zase.\n\nA ano, nakonec jsme se opravdu poznali mnohem lépe – bez pomoci vodního skútru.\n\nAle ten nejvtipnější důsledek té jízdy se objevil o několik dní později.\n\nZnovu jsme potkali toho samého řidiče.\n\nVšiml si nás spolu, nadšeně zvedl palec nahoru a zakřičel:\n\n„Takže to zabralo!“\n\nMálem jsem umřela smíchy.\n\nOd té doby mám ještě raději tu verzi sebe sama, která neutíká před vlastním trapasem.\n\nUvědomila jsem si, že si mohu užívat své tělo, pozornost, moře a dokonce i trapné situace, aniž bych komukoli jinému přenechala kontrolu nad svými hranicemi.\n\nA teď, kdykoli Markos navrhne projížďku na skútru, vždycky se zeptám:\n\n„S tím nafukovacím kruhem?“\n\nUsměje se.\n\n„Rozhodně.“\n\nTakže se tam příští léto určitě vrátím.\n\nA pokud existují i další dospělí, podobně smýšlející lidé, kteří také milují moře, trošku bláznovství a umí se zasmát sami sobě, myslím, že si budeme mít o čem povídat.