Plavba byla snadná. Vstoupit na nudistickou pláž už ne

Žena vedle mě si sundala plavky, ještě než loď úplně zastavila, a já najednou zapomněla všechny nenucené věty, které jsem si na ten den připravila. Souhlasila jsem, že se se třemi lidmi z Miami vydám na krátkou plavbu k malému písečnému ostrůvku, kde se člověk mohl koupat s plavkami i bez nich, protože nad kávou poblíž přístavu to znělo jako spontánní a zábavný plán. Jakmile jsem ale před sebou na světlém pruhu písku skutečně uviděla roztroušené nahé dospělé, celá věc najednou působila mnohem vážněji.

Jmenovala se Camila. Všimla si, jak zírám na břeh, a řekla: „Nikdo tě tu neznámkuje.“ Odpověděla jsem, že to vím, což byla technicky pravda, ale na nervozitu to vůbec nepomohlo. Ostatní sestoupili ze zádi do vody po stehna s chladicím boxem a nepromokavými vaky. Po nich šla Camila. Já zůstala na lodi ještě pět vteřin a předstírala, že si přeskládávám věci v plážové tašce. Pak jsem usoudila, že váháním všechno jen zhoršuju, a svlékla se, než jsem si to stihla rozmyslet.

Už první dotek vzduchu na holé kůži mi zrychlil tep. A pak mi došlo, že lidé na břehu sotva zvedli hlavu. To mě mělo uklidnit. Místo toho jsem najednou až nepřiměřeně vnímala Camilu, která už stála ve vodě a natahovala ke mně ruku. Do ničeho mě netlačila. Jen mi nabízela oporu, protože se loď houpala. Chytila jsem ji za ruku a sestoupila dolů.

Právě v tu chvíli k nám dorazila vlna od projíždějící lodi. Záď se zvedla. Zavrávorala jsem dopředu. Taška mi sklouzla z ramene, Camila ji jednou rukou popadla a druhou zachytila mě. Jednu směšnou vteřinu jsme se obě snažily zachránit mou tašku, zatímco jsem se jí ve vodě po pás tiskla k rameni. Za námi odplouval chladicí box. Jeden z mužů za ním něco křikl. Všichni se smáli. Z mého velkolepého nástupu plného nervozity se stala záchranná scénka jako z grotesky.

Ten trapas zabral líp než jakékoli uklidňování. Když už jsem se potácivě dostala do vody, chytila se nesprávného člověka a málem obětovala všechny naše svačiny, nebylo už co hrát. S Camilou jsme společně vynesly tašku na písek. Byla jsem úplně nahá, kapala ze mě voda a kupodivu se mi ulevilo. Pláž už mi nepřipadala jako místo plné těl. Bylo to prostě místo, kde se lidé dohadovali, kde bude nejlepší stín a jestli víkem chladicího boxu nenatekla dovnitř voda.

Později se mě Camila zeptala, jestli se nechci projít na vzdálený konec písečného ostrůvku. Část cesty vedla mělkou vodou, a pokaždé když přišla malá vlna, teatrálně ke mně natáhla ruku, jako bych pořád potřebovala zachraňovat. Nakonec jsem jí ruku odplácla a prohlásila, že už zase umím držet rovnováhu i na vodě. Okamžitě mě vyzvala, ať to dokážu a stoupnu si na plochý kámen pod hladinou. Stoupla jsem si na něj. Klouzal. Ujela mi noha, zamávala jsem rukama a chytila ji za zápěstí. Rozesmála se tak, že málem spadla taky.

Ten druhý málem-pád měl větší náboj než ten první, protože už se ani jedna z nás nebála. Věděla jsem, že mě pozoruje, a líbilo se mi to. Rozdíl mezi tím být prostě nahá mezi lidmi a tím, když vám věnuje pozornost jeden konkrétní člověk, byl najednou zřejmý. Když jsme došly na konec zátoky, sedly jsme si do teplého písku a povídaly si o ničem důležitém. Zbytek skupiny za námi vypadal z té dálky maličký.

Zpáteční plavba byla úplně jiná. Zůstala jsem nahá až do poslední možné chvíle. Ne proto, že bych se najednou přestala všeho bát, ale protože mě ten den naučil něco užitečného: jakmile tělo přestane být středem všeho dění, začne být zajímavější, kdo komu věnuje pozornost. Děsila mě představa, že vstoupím na nudistickou pláž. Ale chvíle, která mi utkvěla v paměti, nebyla ta, kdy jsem se svlékala. Byla to Camila, jak mě chytá ve vodě, a my dvě, jak se smějeme tak, že je nám úplně jedno, kdo nás vidí.