Jmenuji se Katherine, je mi 28 a jsem ze Slovinska. Tenhle příběh se odehrál v Chorvatsku, nedaleko Prizny, kde jsme s manželem trávili pár dní dovolené.

Jednoho večera jsme se vrátili z pláže do pokoje, otevřeli víno a začali přepínat televizní kanály. Náhodou jsme narazili na erotický kanál. Nejdřív jsme se zasmáli. Pak jsme z nějakého důvodu nepřepnuli dál. Seděli jsme vedle sebe, dělali, jako by to byl jen vtip, ale oba jsme cítili, že se atmosféra změnila.

A najednou jsem řekla:

„Proč my nemáme takové fotky?“

Manžel se zeptal:

„Jaké?“

„Naše. Krásné. Nahé. Ne přesně takové, ale abychom se aspoň viděli zvenčí.“

Zasmál se, ale nápad se mu zjevně líbil.

Druhý den si opravdu koupil malý fotoaparát s dálkovým ovládáním. A to mě trochu vyděsilo. Jedna věc je něco takového říct večer u vína. A druhá věc je, když se ráno někdo vrátí s foťákem a řekne: „Tak co, režisérko, jdeme na to?“

Našli jsme téměř prázdnou zátoku nedaleko Prizny. Skály, průzračná voda, slunce a skoro nikdo kolem. Manžel postavil foťák na stativ, zkontroloval záběr, pobíhal sem a tam, a já stála v plavkách a říkala si: „Sama jsi to navrhla — teď necouvej.“

Nejdřív jsem si sundala vršek. Pak jsem se dlouho smála a říkala, že vypadám hloupě. Manžel řekl, že vypadám skvěle. Pak jsem si sundala i spodní díl plavek — a hned se mi udělalo strašně trapně.

Poblíž byl jen manžel a lidí kolem bylo minimum, ale foťák stál přímo před námi. A z nějakého důvodu právě to bylo nejvzrušivější.

První snímky byly rozpačité. Nevěděla jsem, kam s rukama. Pořád jsem se zakrývala, smála se a prosila ho, ať tu fotku smaže. Ani manžel nebyl zrovna klidný fotograf — taky byl nervózní, jen předstíral, že má všechno pod kontrolou.

Pak jsme začali blbnout a všechno se uvolnilo.

Přestali jsme se snažit o „dokonalé erotické focení“ a prostě jsme si hráli. Ležela jsem na osušce, on mačkal dálkové ovládání. Pak jsme si sedli spolu a snažili se vejít do záběru. Pak jsem si vzala ovladač já a řekla mu, že o kompozici nic neví. Vzal si ho zpátky a prohlásil se za hlavního kameramana.

Rvali jsme se o to ovládání jako děti. A právě ty vtipné, křivé, živé fotky se nakonec staly našimi nejoblíbenějšími.

Po chvíli jsem skoro přestala vnímat, že jsem nahá. Zpočátku byla nahota tou hlavní událostí. Pak se prostě stala součástí dne. Opalovali jsme se, objímali, seděli u vody, smáli se, prohlíželi fotky a znovu mačkali spoušť.

Občas se stud vrátil — hlavně když jsem někde v dálce slyšela loď nebo si vzpomněla, že foťák všechno zaznamenává. Ale ten stud už mě neděsil. Jen ten okamžik zostřoval.

A ano, bylo to hodně vzrušující. Ne jako ve filmu, ale opravdově: moře, slunce, nahá kůže, manželův pohled a pocit, že tohle je naše malé tajemství.

Ten večer jsme se vrátili do hotelu, otevřeli víno a začali si prohlížet fotky. Televizi už jsme nepotřebovali.

Některé snímky jsme hned smazali. Některé nás rozesmály. U některých jsme na chvíli ztichli. Protože tam jsme byli my — ne dokonalí, ne naaranžovaní, ale opravdoví. Vtipní, zaražení, nazí, šťastní.

Poprvé jsem se dívala na své fotky a nemyslela na nedostatky, ale na ten okamžik. Na to, jak jsem se smála. Jak se na mě manžel díval. Jak jsem se nejdřív zakrývala a pak přestala.

Ukázalo se, že pro mě to nebylo jen o sexu, i když v tom byla spousta smyslnosti. Bylo to o důvěře. O hře. O svobodě od neustálé kontroly.

Mysleli jsme, že si prostě uděláme pár odvážných fotek.

Místo toho jsme dostali den, na který dodnes vzpomínáme s úsměvem.