Jmenuji se Tereza, je mi 24 a jsem z Kyjeva.

Ten den jsme s kamarádkou mířily na obyčejnou městskou pláž. Plán byl jednoduchý: slunce, řeka, plavky, pár fotek, možná někde poblíž kafe. Ještě jsme vtipkovaly, že si urgentně potřebuje najít nového kluka, protože ten její se ráno rozhodl udělat scénu a navrhnout, že se rozejdou.

Byla naštvaná, zmatená a zraněná, všechno najednou. Šly jsme podél řeky a povídaly si. Nejdřív mi přehrávala jejich hádku, pak jsme probíraly, jak se chlapi někdy chovají jako děti, a nakonec jsem se ji snažila rozesmát. V jednu chvíli nám došlo, že pláž jsme nechaly daleko za sebou. Ušly jsme asi dva kilometry, aniž bychom si toho všimly.

„Tak co, otočíme to?“ zeptala se.

„Můžeme,“ řekla jsem. „Tvůj budoucí novej kluk teď nejspíš leží někde mezi ručníkama.“

Poprvé toho rána se zasmála. A pak jsme před sebou uviděly malý pás písku u vody. Skoro divokou pláž. Žádní lidé, žádné stánky, žádná hudba, žádné ječící děti. Jen písek, řeka, keře po stranách a sluneční světlo dopadající na kůži tak jemně, jako by to místo čekalo právě na nás.

Podívaly jsme se na sebe.

„Co třeba tady?“ řekla jsem.

„Vždyť tu doslova nikdo není.“

„No právě.“

Zpočátku bylo všechno naprosto nevinné. Rozprostřely jsme si ručníky, převlékly se do plavek a lehly si opalovat. Slunce hřálo, voda se třpytila a kamarádka konečně začínala pouštět své ranní drama z hlavy. Viděla jsem, jak se jí uvolňuje obličej, jako by si znovu vzpomínala, že je krásná, živá a žádoucí — ne proto, že jí to nějaký chlap potvrdil, ale prostě proto, že to tak je.

Po chvíli jsem si rozepnula horní díl plavek.

„Co to děláš?“ zeptala se s úsměvem.

„Zbavuju se budoucích bílých pruhů.“

„Odvážný.“

„Tohle ještě není odvážný.“

Sundala si vršek taky. Ležely jsme tam nahoře bez, nejdřív trochu napjaté, pak čím dál klidnější. Byl to zvláštní pocit: byly jsme samy, ale něco uvnitř se pořád tak trochu chvělo. Ne úplně strach. Spíš nervózní vzrušení. Jako když porušíš malé pravidlo, které sis kdysi sama vymyslela.

Podívala jsem se na ni a řekla:

„Víš co, aby ses odpoutala od svýho bývalýho, musíš udělat něco šílenýho.“

„Například?“

„Opalovat se nahá.“

Ztichla. Pak se rozesmála.

„Ty jsi cvok.“

„Ale bez pruhů.“

Smály jsme se, ale obě jsme věděly: ta myšlenka nám vlezla do hlavy a jen tak neodejde. Několik minut jsme se dohadovaly, škádlily se a předstíraly, že je to jen vtip. Pak jsem řekla:

„Dobře. Jdu první.“

Sundala jsem si spodní díl plavek a cítila, jak mi hoří tváře. Přestože kolem nebyla živá duše. Bylo to zábavné a vzrušující zároveň: dospělé tělo, jasné slunce, otevřený vzduch — a najednou jsem stála úplně nahá na písku u Dněpru.

Kamarádka se na mě dívala, jako bych právě skočila z mostu.

„No?“ zeptala jsem se. „Snad necouvneš, ne?“

Samozřejmě necouvla.

Když si i ona sundala plavky, objevilo se mezi námi něco moc vtipného a holčičího: styděly jsme se a zároveň soupeřily. Kdo je klidnější? Kdo si věří víc? Komu to na slunci sluší víc? Obě jsme se snažily tvářit uvolněně, ale úsměvy nás prozrazovaly — uvnitř všechno jiskřilo vzrušením.

Byla moc krásná — jemná, ženská, s trochu nejistým úsměvem. Viděla jsem, jak si zvyká sama na sebe takhle: bez látky, bez ochrany, bez obvyklého obrazu. A najednou jsem si uvědomila, že se mi ten pocit líbí — být otevřená, neschovávat se, cítit slunce na každém kousku těla.

Pak jsem sáhla po opalovacím krému.

„Lehni si, namažu ti záda.“

„Jenom záda?“ zasmála se.

„Začneme zády.“

Bylo to pečující, trochu nemotorné a hodně intimní zároveň, ale ne vulgární. Jen dvě kamarádky, horký den, kůže, sluníčko, a přesně ten moment, kdy stud přestává být nepříjemný a mění se ve vzrušení. Nanesla jsem jí krém na ramena, lopatky, pas a stehna, a ona se smála a říkala, že si připadá jako hrdinka nějakého letního šílenství. Pak namazala ona mě a obě jsme se konečně uvolnily.

Opalovaly jsme se, převracely se, komentovaly si navzájem těla a samozřejmě trochu soupeřily. Vtipkovala jsem, že se moje cvičení vyplácí. Odpověděla, že ona má „přirozenou ženskost bez každodenního posilování“. Smály jsme se tak hlasitě, že z keřů párkrát vyletěli ptáci.

A pak jsme se rozběhly do vody.

Nahé.

Bylo to neuvěřitelné. Voda mi najednou objala celé tělo, bez mokré látky, bez ramínek, bez nepohodlných plavek. Ponořila jsem se a vynořila s pocitem, že je mi zase dvacet — jen teď jsem dospělá, sebevědomá a sama si volím, kým chci být. Cákaly jsme na sebe, smály se, vrátily se na břeh a znovu si lehly na slunce.

A pak po pěšině opodál začali chodit lidé.

Nejdřív pár. Pak muž se psem. Potom dva kluci na kolech. Všimly jsme si jich dřív, než oni nás, a měly jsme vteřinu, abychom se přikryly. Ale neudělaly jsme to.

Cítila jsem, jak mi rychleji tluče srdce. Nebyl to strach. Spíš směs studu, hrdosti a zvláštního nadšení. Viděli nás. My jsme viděly, že nás vidí. A svět se přesto nesesypal.

Pár prošel skoro bez pohledu, i když se žena usmála. Muž se psem předstíral, že se dívá na řeku, ale pes ho málem stáhl k nám. A kluci na kolech otevřeně otočili hlavy. Jeden málem sjel z cesty.

Kamarádka si zakryla obličej dlaní a zašeptala:

„Já se snad upálím studem.“

„Ze slunce, nebo z pozornosti?“

„Z obojího.“

Ale za minutu už se smála. A já taky. Protože na tom nebylo nic špinavého. Byly jsme prostě dvě krásné dospělé holky na prázdné pláži, kterým bylo dobře ve vlastní kůži.

Pak najednou řekla:

„Jestli tudy někdo ještě půjde, promluvím na něj.“

„Nahá?“

„Nahá. Už nemám co ztratit.“

Nevěřila jsem jí. Ale ona to udělala.

Asi po dvaceti minutách šel po pěšině nějaký kluk — obyčejný, kolem pětadvaceti, v tričku a šortkách. Kamarádka vstala z ručníku úplně klidně, i když jsem viděla, jak se jí chvěje úsměv, a řekla:

„Ahoj. Nemáš cigaretu?“

Nejdřív ztuhl. Pak se zasmál — ne hrubě, ne nijak nechutně, ale jako by mu život právě naservíroval hodně nečekanou scénu.

„Mám,“ řekl. „Ale asi bych měl nejdřív říct, že jsi hrozně statečná.“

„A krásná?“ zeptala se.

Znovu se zasmál.

„A krásná. Moc.“

Dal jí cigaretu, i když skoro nekouří. Chtěla si prostě dokázat, že to zvládne. Chvilku si povídali. Ukázalo se, že je to normální kluk, pohodový, s dobrým smyslem pro humor. Ležela jsem opodál a dělala, že mě to vůbec nezajímá, ale samozřejmě jsem poslouchala každé slovo.

Nakonec si vyměnili telefonní čísla. Když odešel, kamarádka se svalila na ručník a vypískla nadšením.

„Dokázala jsem to!“

„Seznámila ses s klukem nahá na pláži. Tvůj bývalej by to ocenil.“

„Ať si breční.“

Ten večer jsme si vyměnily fotky, které jsme si navzájem udělaly. Vyšly živé: ne ateliérové, ne dokonalé, ale opravdové. Slunce na kůži, mokré vlasy, úsměvy, ve kterých ještě zůstávala špetka studu. Podívala jsem se na sebe a pomyslela si: ano, jsem krásná. Ne proto, že jsem správně pózovala. Ale protože mi bylo dobře samo se sebou.

Po tom dni jsme se tam ještě několikrát vrátily. Bez té počáteční paniky, ale pořád s tím příjemným mrazením. Opalovaly jsme se nahé, koupaly se, fotily a povídaly si o životě. Někdy někdo prošel. Někdy se lidé usmáli. Někdy dělali, že si ničeho nevšímají. A my už jsme si nepřipadaly provinile.

Pro mě se naturismus ukázal být víc než jen absence oblečení. Je to o momentu, kdy přestaneš neustále kontrolovat, jak vypadáš. O slunci bez pruhů od plavek. O vodě, která se dotýká celé tvé kůže. O rozhovorech bez masek. O těle, které se stává ne důvodem ke studu, ale zdrojem radosti.

A ano, je v tom sexualita. Ne vulgární, ne vynucená, ale ta tvoje vlastní. Když se cítíš atraktivní, živá a odvážná. Když chápeš, že se můžeš stydět a zároveň si to užívat.

Pořád si pamatuji ten první den: jak jsme šly na obyčejnou městskou pláž zachránit kamarádku ze špatné nálady a náhodou našly místo, kde jsme se obě staly o kousek svobodnější. A teď už vím jistě: někdy nejlepší dobrodružství nezačíná tam, kam jsi měla namířeno, ale tam, kam náhodou skončíš.