Estela: Myslela jsem si, že mě na naší nudistické pláži už nic nemůže uvést do rozpaků, dokud mě nahou nepoznala moje bývalá tělocvikářka a Daniel se nerozhodl, že mi pomůže.
„Prosím tě, řekni mi, že nás neviděla,“ zašeptala jsem. Stála jsem nahá na kraji vody a neměla se kam rozumně schovat. Daniel se podíval stejným směrem jako já, na ženu nahoře bez, která se k nám blížila po písku. „Kdo?“ zeptal se. „Marina. Moje bývalá tělocvikářka.“ Zacukaly mu koutky. Stiskla jsem mu ruku. „Tohle není příležitost, aby ses bavil na můj účet.“ Samozřejmě právě v tu chvíli zamávala.
Zamávala jsem jí s křečovitým nadšením někoho, kdo právě dostal pokutu za parkování. Ještě před půl minutou mi bez oblečení bylo naprosto dobře. Teď jsem nevěděla, co s volnou rukou. Zakrývat se by bylo moc nápadné, založit si ruce na prsou zase působilo obranně. Nakonec jsem si ji dala v bok, čehož si Daniel okamžitě všiml. „Zajímavá volba,“ zamumlal. „Vypadáš, jako bys ji vyzývala na souboj.“ Spustila jsem ruku. Marina už mířila k nám a usmívala se.
„No ahoj! Říkala jsem si, že jsi to ty.“ Zněla upřímně potěšeně, a já se z nějakého důvodu začervenala ještě víc. Představila jsem Daniela a ona nám představila Alex, svůj protějšek, se sandály a složeným slunečníkem v rukou. Všichni jsme si potřásli rukama. Takový obyčejný společenský rituál, až na to, že mi po zádech stékal pramínek mořské vody a já si najednou až příliš uvědomovala, že tam stojím úplně nahá. „Nečekala jsem, že vás tu potkám,“ řekla jsem. „Já tebe taky ne,“ odpověděla Marina. „Jinak bych si přinesla píšťalku.“ Daniel vydal zvuk, který jsem se rozhodla považovat za zakašlání.
Ustoupili jsme stranou, aby kolem mohl projít pár dospělých na procházce. Nikdo se po nás ani neohlédl. Marina se zeptala, jak se mám, a během minuty jsme probírali nespolehlivou otevírací dobu plážové kavárny. Měla jsem se uklidnit. Místo toho jsem pořád stála nepřirozeně zpříma. Daniel mě palcem pohladil po hřbetu ruky. Když jsem se na něj podívala, usmíval se na mě, ne nad tou situací, a to mě zaskočilo. Ten úsměv jsem znala. Vidět ho právě ve chvíli, kdy jsem se snažila důstojně zvládnout setkání s bývalou učitelkou, se mi vůbec nehodilo.
„Projdeme se?“ navrhla Marina. Vydali jsme se k malé zátoce, kde přes písek protékal mělký proužek vody. Nejdřív přišla řada na Alex se slunečníkem vztyčeným jako nepříliš přesvědčivá expediční vlajka. Marina šla hned potom. Sebevědomě jsem vkročila do vody, zjistila, že písčité dno je měkčí, než vypadá, a zůstala stát s jednou nohou zabořenou v písku. „Všechno v pořádku?“ zeptal se Daniel. „Jen přehodnocuju trasu.“ Vytáhla jsem nohu s nedůstojným mlasknutím a udělala obrovský úkrok stranou s rozpaženýma rukama, abych udržela rovnováhu. Marina se zazubila. „Výborně zvládnuté zaváhání.“ „Prosím vás, neznámkujte mě,“ řekla jsem a všichni čtyři jsme se rozesmáli.
Na druhé straně se ke mně Daniel naklonil. „Už mě můžeš pustit.“ Podívala jsem se dolů. Někdy během svého velkolepého přechodu jsem popadla jeho ruku oběma svýma. „Dohlížím na tvoje bezpečí,“ oznámila jsem mu. „To je od tebe moc pozorné.“ Lehce mě políbil na spánek a zůstal stát u mě, rameno na rameni. Ten drobný projev něhy mě uklidnil víc než všechno, co kdo řekl. Přestala jsem řešit, kam se Marina dívá, a místo toho si uvědomila, jak příjemné je mít Daniela tak blízko. Když se na mě znovu podíval, neuhnula jsem pohledem.
Zastavili jsme se u jejich ručníků a Marina nás pozvala, ať se k nim později přidáme na kávu, jestli tedy kavárna vůbec otevře. „Rádi,“ řekla jsem dřív, než mohl Daniel odpovědět. Alex se zatím nedařilo vytáhnout slunečník z obalu a Marina se zeptala, kde obvykle býváme. Ukázala jsem zpátky podél pláže a dál si s ní povídala, s rukou volně položenou na Danielově paži. Žádné strategické natáčení těla, žádné hledání pomyslného nouzového východu. Než jsme odešli, Marina naklonila hlavu. „Mimochodem, máš pěkné držení těla.“ Ramena mi vystřelila dozadu dřív, než jsem tomu stihla zabránit. Rozesmála se. „Promiň. Nemohla jsem si pomoct.“
Cestou zpátky jsem do Daniela šťouchla. „Měl jsi mi pomoct.“ „Podle mě jsem se držel obdivuhodně zpátky.“ „Užíval sis každou vteřinu.“ Přiznal, že ano, hlavně mou snahu tvářit se nenuceně. Zastavila jsem se, otočila se k němu a schválně si znovu dala ruku v bok. „Lepší?“ Jeho úsměv zněžněl. „Mnohem.“ Tentokrát jsem ho nechala, ať se dívá, a pak si ho přitáhla ke krátkému polibku. Na tu kávu jsme se nakonec opravdu vrátili a z Mariny se časem stala prostě Marina. Daniel mi bohužel dodnes šeptá: „Ramena dozadu.“ Vždycky mu za to nabídnu tři kolečka. Ještě ani jednou nepřijal.
Zamávala jsem jí s křečovitým nadšením někoho, kdo právě dostal pokutu za parkování. Ještě před půl minutou mi bez oblečení bylo naprosto dobře. Teď jsem nevěděla, co s volnou rukou. Zakrývat se by bylo moc nápadné, založit si ruce na prsou zase působilo obranně. Nakonec jsem si ji dala v bok, čehož si Daniel okamžitě všiml. „Zajímavá volba,“ zamumlal. „Vypadáš, jako bys ji vyzývala na souboj.“ Spustila jsem ruku. Marina už mířila k nám a usmívala se.
„No ahoj! Říkala jsem si, že jsi to ty.“ Zněla upřímně potěšeně, a já se z nějakého důvodu začervenala ještě víc. Představila jsem Daniela a ona nám představila Alex, svůj protějšek, se sandály a složeným slunečníkem v rukou. Všichni jsme si potřásli rukama. Takový obyčejný společenský rituál, až na to, že mi po zádech stékal pramínek mořské vody a já si najednou až příliš uvědomovala, že tam stojím úplně nahá. „Nečekala jsem, že vás tu potkám,“ řekla jsem. „Já tebe taky ne,“ odpověděla Marina. „Jinak bych si přinesla píšťalku.“ Daniel vydal zvuk, který jsem se rozhodla považovat za zakašlání.
Ustoupili jsme stranou, aby kolem mohl projít pár dospělých na procházce. Nikdo se po nás ani neohlédl. Marina se zeptala, jak se mám, a během minuty jsme probírali nespolehlivou otevírací dobu plážové kavárny. Měla jsem se uklidnit. Místo toho jsem pořád stála nepřirozeně zpříma. Daniel mě palcem pohladil po hřbetu ruky. Když jsem se na něj podívala, usmíval se na mě, ne nad tou situací, a to mě zaskočilo. Ten úsměv jsem znala. Vidět ho právě ve chvíli, kdy jsem se snažila důstojně zvládnout setkání s bývalou učitelkou, se mi vůbec nehodilo.
„Projdeme se?“ navrhla Marina. Vydali jsme se k malé zátoce, kde přes písek protékal mělký proužek vody. Nejdřív přišla řada na Alex se slunečníkem vztyčeným jako nepříliš přesvědčivá expediční vlajka. Marina šla hned potom. Sebevědomě jsem vkročila do vody, zjistila, že písčité dno je měkčí, než vypadá, a zůstala stát s jednou nohou zabořenou v písku. „Všechno v pořádku?“ zeptal se Daniel. „Jen přehodnocuju trasu.“ Vytáhla jsem nohu s nedůstojným mlasknutím a udělala obrovský úkrok stranou s rozpaženýma rukama, abych udržela rovnováhu. Marina se zazubila. „Výborně zvládnuté zaváhání.“ „Prosím vás, neznámkujte mě,“ řekla jsem a všichni čtyři jsme se rozesmáli.
Na druhé straně se ke mně Daniel naklonil. „Už mě můžeš pustit.“ Podívala jsem se dolů. Někdy během svého velkolepého přechodu jsem popadla jeho ruku oběma svýma. „Dohlížím na tvoje bezpečí,“ oznámila jsem mu. „To je od tebe moc pozorné.“ Lehce mě políbil na spánek a zůstal stát u mě, rameno na rameni. Ten drobný projev něhy mě uklidnil víc než všechno, co kdo řekl. Přestala jsem řešit, kam se Marina dívá, a místo toho si uvědomila, jak příjemné je mít Daniela tak blízko. Když se na mě znovu podíval, neuhnula jsem pohledem.
Zastavili jsme se u jejich ručníků a Marina nás pozvala, ať se k nim později přidáme na kávu, jestli tedy kavárna vůbec otevře. „Rádi,“ řekla jsem dřív, než mohl Daniel odpovědět. Alex se zatím nedařilo vytáhnout slunečník z obalu a Marina se zeptala, kde obvykle býváme. Ukázala jsem zpátky podél pláže a dál si s ní povídala, s rukou volně položenou na Danielově paži. Žádné strategické natáčení těla, žádné hledání pomyslného nouzového východu. Než jsme odešli, Marina naklonila hlavu. „Mimochodem, máš pěkné držení těla.“ Ramena mi vystřelila dozadu dřív, než jsem tomu stihla zabránit. Rozesmála se. „Promiň. Nemohla jsem si pomoct.“
Cestou zpátky jsem do Daniela šťouchla. „Měl jsi mi pomoct.“ „Podle mě jsem se držel obdivuhodně zpátky.“ „Užíval sis každou vteřinu.“ Přiznal, že ano, hlavně mou snahu tvářit se nenuceně. Zastavila jsem se, otočila se k němu a schválně si znovu dala ruku v bok. „Lepší?“ Jeho úsměv zněžněl. „Mnohem.“ Tentokrát jsem ho nechala, ať se dívá, a pak si ho přitáhla ke krátkému polibku. Na tu kávu jsme se nakonec opravdu vrátili a z Mariny se časem stala prostě Marina. Daniel mi bohužel dodnes šeptá: „Ramena dozadu.“ Vždycky mu za to nabídnu tři kolečka. Ještě ani jednou nepřijal.
Podívejte se na video ukázku RudeFly
Přečetli jste část příběhu. Teď se podívejte, o čem RudeFly skutečně je.
▶ PŘEHRÁT UKÁZKU ZDARMA
Registrace není nutná
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořit bezplatný účet →