Holly: Slíbila jsem si týden cheesesteaků, pokud se na svém prvním soukromém naturistickém plavání opravdu svléknu. Během pár minut mi ale došlo, že nejtěžší není samotná nahota, nýbrž to, jak intenzivně mezi neznámými muži vnímám vlastní tělo.
Stála jsem úplně nahá u své skříňky a předstírala, že mi to připadá naprosto normální. O pár kroků dál se několik dospělých mužů v klidu převlékalo, muž, se kterým jsem se seznámila před pěti minutami, na mě pořád mluvil a já jsem nějak zapomněla, co lidé obvykle dělají s rukama, když na sobě nic nemají. Zakrýt se by bylo přirozené, jenže bych si pak připadala ještě nápadnější, a tak jsem prostě vzala ručník, usmála se na něj a pomyslela si: Výborně. Přesně za tohle jsem si slíbila sedm cheesesteaků.
Cestou tam jsem se několikrát málem otočila. Kvůli pracím na silnici se provoz pořád zastavoval, a já tak dostávala další a další příležitosti rozhodnout se, že můj první naturistický večer klidně počká do příštího roku. Uzavřela jsem sama se sebou dohodu: jestli vejdu dovnitř, opravdu se svléknu a alespoň vlezu do bazénu, budu moct celý týden bez výčitek jíst cokoli s rozpuštěným sýrem. Když jsem zaparkovala, pořád jsem měla strach, ale v duchu už jsem za jídlo utratila příliš mnoho, než abych vycouvala.
Na recepci byli tak milí, že jsem se trochu uvolnila. Pak jsem se seznámila s mužem jménem Alex, dala se s ním do řeči a sebejistě mu ukázala, kudy do pánské šatny. O vteřinu později mi jiný účastník vysvětlil, že na téhle akci je šatna společná pro muže i ženy. Alex se na mě podíval a řekl: „Dobrý začátek.“ Zasmála jsem se, i když se ve mně všechno znovu sevřelo. Bylo mnohem snazší tvářit se jako někdo, kdo jen nepochopil uspořádání šaten, než jako někdo, kdo se za chvíli svlékne v místnosti plné cizích lidí.
Alex se začal svlékat tak samozřejmě, jako by si jen odkládal kabát. Otevřela jsem skříňku a udělala totéž. Tričko. Džíny. Spodní prádlo. Ten poslední kousek byl nejtěžší, ne fyzicky, ale psychicky. Jakmile zmizel ve skříňce, vzduch mi najednou připadal jiný a já si připadala mnohem víc na očích. Nikdo nepřestal mluvit. Nikdo nezíral. Alex dál povídal o cestě, jako by se mou nahotou vůbec nic nezměnilo. Právě tahle samozřejmost mi nakonec pomohla udělat první krok od skříňky.
U bazénu jsem ale znovu ztuhla. Mužů tam bylo mnohem víc než žen a já se cítila odhalená způsobem, který nesouvisel jen s tím, že na sobě nemám oblečení. Věděla jsem, že jsem na organizované akci pouze pro dospělé a nikdo se nechová nevhodně, jenže tělo reagovalo rychleji než hlava. Až příliš jsem si uvědomovala, jak chodím, kam dávám ruce a jak se mi pohybují prsa, když bosá přecházím podél bazénu. Pak jsem se pohledem setkala s Alexem. Jen se usmál a zeptal se: „Připravená?“ Odpověděla jsem: „Jestli si to teď rozmyslím, cheesesteaky se ruší.“
Skočila jsem do vody.
První nápor vody mě skoro šokoval. Bez plavek to byl úplně jiný pocit — bezprostřední, intenzivní, voda jako by ožívala na každém kousku mé kůže. Vynořila jsem se, prudce se nadechla a podívala se na Alexe s takovým výrazem, že se rozesmál. „Špatný?“ zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou. Právě naopak. Bylo to tak příjemné, že to moje hlava nedokázala hned pobrat. Odrazila jsem se od okraje a udělala pár temp. Vnímala jsem každý pohyb vody po těle. Poprvé za ten večer strach na chvíli ustoupil příjemnému pocitu.
Pak přišla na řadu vířivka, pizza a povídání. Seznámila jsem se se dvěma opravdu milými páry, přidala se k volejbalu a rychle dokázala, že nadšení a přesnost jsou dvě zcela odlišné dovednosti. Ale ani při smíchu jsem nikdy úplně nezapomněla, že jsem nahá. Zvlášť s tolika muži kolem. Chvílemi jsem se uvolnila, pak kolem někdo prošel a já si najednou znovu připadala celá odhalená.
Stalo se ale něco, co jsem vůbec nečekala. Přestala jsem si v duchu opravovat vlastní tělo. Obvykle stačí jediný pohled do zrcadla a automaticky se rozjede seznam: tady zhubnout, tohle zpevnit, tamto schovat. Jenže kolem mě byly dospělé ženy s úplně obyčejnými těly a ani jedna nevypadala, že přišla skládat nějakou zkoušku. Když jsem se vracela podél bazénu, najednou mi došlo, že se poprvé po velmi dlouhé době s nikým nesrovnávám.
U skříňky jsem dlouhou chvíli stála s ručníkem v ruce. Ten večer byl nádherný a zároveň toho na mě bylo moc. Pořád jsem se necítila úplně dobře mezi tolika neznámými muži, přestože mi nikdo konkrétní nedal důvod se bát. Teď už jsem ale věděla dvě věci: moje tělo nepotřebuje opravovat a plavání bez oblečení jsem si užila mnohem víc, než jsem si byla připravená přiznat.
Cestou domů jsem se nečekaně rozplakala. Ne proto, že by ten zážitek byl špatný, ale protože jsem toho musela tolik zpracovat. Během jediného večera jsem stihla mít hrozný strach, svléknout se před cizími lidmi, intenzivně vnímat pozornost ostatních, zjistit, jak silný může být pocit vody na holé kůži, a poprvé po letech se podívat na vlastní tělo bez obvyklé kritiky.
Šla bych znovu?
Pořád jsem si nebyla jistá.
Ale když jsem si na ten večer vzpomněla, nevybavila se mi jako první šatna, a dokonce ani všichni ti muži kolem mě.
Vybavil se mi první skok do bazénu — a to, jak se mi o vteřinu později najednou vůbec nechtělo znovu něco oblékat.
Cestou tam jsem se několikrát málem otočila. Kvůli pracím na silnici se provoz pořád zastavoval, a já tak dostávala další a další příležitosti rozhodnout se, že můj první naturistický večer klidně počká do příštího roku. Uzavřela jsem sama se sebou dohodu: jestli vejdu dovnitř, opravdu se svléknu a alespoň vlezu do bazénu, budu moct celý týden bez výčitek jíst cokoli s rozpuštěným sýrem. Když jsem zaparkovala, pořád jsem měla strach, ale v duchu už jsem za jídlo utratila příliš mnoho, než abych vycouvala.
Na recepci byli tak milí, že jsem se trochu uvolnila. Pak jsem se seznámila s mužem jménem Alex, dala se s ním do řeči a sebejistě mu ukázala, kudy do pánské šatny. O vteřinu později mi jiný účastník vysvětlil, že na téhle akci je šatna společná pro muže i ženy. Alex se na mě podíval a řekl: „Dobrý začátek.“ Zasmála jsem se, i když se ve mně všechno znovu sevřelo. Bylo mnohem snazší tvářit se jako někdo, kdo jen nepochopil uspořádání šaten, než jako někdo, kdo se za chvíli svlékne v místnosti plné cizích lidí.
Alex se začal svlékat tak samozřejmě, jako by si jen odkládal kabát. Otevřela jsem skříňku a udělala totéž. Tričko. Džíny. Spodní prádlo. Ten poslední kousek byl nejtěžší, ne fyzicky, ale psychicky. Jakmile zmizel ve skříňce, vzduch mi najednou připadal jiný a já si připadala mnohem víc na očích. Nikdo nepřestal mluvit. Nikdo nezíral. Alex dál povídal o cestě, jako by se mou nahotou vůbec nic nezměnilo. Právě tahle samozřejmost mi nakonec pomohla udělat první krok od skříňky.
U bazénu jsem ale znovu ztuhla. Mužů tam bylo mnohem víc než žen a já se cítila odhalená způsobem, který nesouvisel jen s tím, že na sobě nemám oblečení. Věděla jsem, že jsem na organizované akci pouze pro dospělé a nikdo se nechová nevhodně, jenže tělo reagovalo rychleji než hlava. Až příliš jsem si uvědomovala, jak chodím, kam dávám ruce a jak se mi pohybují prsa, když bosá přecházím podél bazénu. Pak jsem se pohledem setkala s Alexem. Jen se usmál a zeptal se: „Připravená?“ Odpověděla jsem: „Jestli si to teď rozmyslím, cheesesteaky se ruší.“
Skočila jsem do vody.
První nápor vody mě skoro šokoval. Bez plavek to byl úplně jiný pocit — bezprostřední, intenzivní, voda jako by ožívala na každém kousku mé kůže. Vynořila jsem se, prudce se nadechla a podívala se na Alexe s takovým výrazem, že se rozesmál. „Špatný?“ zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou. Právě naopak. Bylo to tak příjemné, že to moje hlava nedokázala hned pobrat. Odrazila jsem se od okraje a udělala pár temp. Vnímala jsem každý pohyb vody po těle. Poprvé za ten večer strach na chvíli ustoupil příjemnému pocitu.
Pak přišla na řadu vířivka, pizza a povídání. Seznámila jsem se se dvěma opravdu milými páry, přidala se k volejbalu a rychle dokázala, že nadšení a přesnost jsou dvě zcela odlišné dovednosti. Ale ani při smíchu jsem nikdy úplně nezapomněla, že jsem nahá. Zvlášť s tolika muži kolem. Chvílemi jsem se uvolnila, pak kolem někdo prošel a já si najednou znovu připadala celá odhalená.
Stalo se ale něco, co jsem vůbec nečekala. Přestala jsem si v duchu opravovat vlastní tělo. Obvykle stačí jediný pohled do zrcadla a automaticky se rozjede seznam: tady zhubnout, tohle zpevnit, tamto schovat. Jenže kolem mě byly dospělé ženy s úplně obyčejnými těly a ani jedna nevypadala, že přišla skládat nějakou zkoušku. Když jsem se vracela podél bazénu, najednou mi došlo, že se poprvé po velmi dlouhé době s nikým nesrovnávám.
U skříňky jsem dlouhou chvíli stála s ručníkem v ruce. Ten večer byl nádherný a zároveň toho na mě bylo moc. Pořád jsem se necítila úplně dobře mezi tolika neznámými muži, přestože mi nikdo konkrétní nedal důvod se bát. Teď už jsem ale věděla dvě věci: moje tělo nepotřebuje opravovat a plavání bez oblečení jsem si užila mnohem víc, než jsem si byla připravená přiznat.
Cestou domů jsem se nečekaně rozplakala. Ne proto, že by ten zážitek byl špatný, ale protože jsem toho musela tolik zpracovat. Během jediného večera jsem stihla mít hrozný strach, svléknout se před cizími lidmi, intenzivně vnímat pozornost ostatních, zjistit, jak silný může být pocit vody na holé kůži, a poprvé po letech se podívat na vlastní tělo bez obvyklé kritiky.
Šla bych znovu?
Pořád jsem si nebyla jistá.
Ale když jsem si na ten večer vzpomněla, nevybavila se mi jako první šatna, a dokonce ani všichni ti muži kolem mě.
Vybavil se mi první skok do bazénu — a to, jak se mi o vteřinu později najednou vůbec nechtělo znovu něco oblékat.
Podívejte se na video ukázku RudeFly
Přečetli jste část příběhu. Teď se podívejte, o čem RudeFly skutečně je.
▶ PŘEHRÁT UKÁZKU ZDARMA
Registrace není nutná
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořit bezplatný účet →