Jmenuji se Manana. Je mi 23, jsem z Gruzie. Měřím 166 cm a vážím 54 kg. Nejsem ten typ holky, která předstírá, že si svého těla nevšímá. Vím, kdy vypadám dobře. Vím, kdy se po mně lidé dívají. A možná právě proto pro mě nahota vždycky znamenala něco víc než jen svobodu. Je to taky hluboce osobní, intenzivní pocit vlastní přitažlivosti.

Stalo se to v Batumi.

Vyrazila jsem tam s partou kamarádů na týden a pronajali jsme si velký dům s bazénem. Dům byl skoro dokonalý: prostorná terasa, zelený dvůr, lehátka, čistá voda, spousta slunce a pocit, že na chvíli můžeme zapomenout na pravidla.

I když pravidla tam pořád byla.

V Gruzii se veřejná nahota na plážích bere dost přísně. Prostě si nemůžete jít bez plavek na obyčejnou pláž, opalovat se nahá nebo se cítit úplně volně tak, jak se to dá na naturistickém pobřeží. Takže u moře jsme byli všichni „slušní“: holky v plavkách, kluci v šortkách, ručníky, opalovací krém, řeči, fotky, normální letní dovolená.

Ale kolem našeho bazénu se všechno postupně odvazovalo.

Nejdřív se holky začaly opalovat nahoře bez. Prostě proto, že dům byl soukromý, dvůr zavřený a nikdo nablízku. Zpočátku bylo hihňání, rozhlížení kolem a věty jako: „Žádný fotky!“ Pak si na to všichni zvykli. Holky ležely na břiše, otáčely se, upravovaly si vlasy, smály se. Kluci samozřejmě předstírali, že jim to je jedno, ale bylo dokonale vidět, že jim to jedno není.

A tehdy začalo to popichování.

„Jaký má smysl skončit u toho?“
„Když už jsi začala, měla bys jít až do konce.“
„Stejně tu nikdo není.“
„Manano, tohle bys rozhodně měla zkusit. Tvoje tělo je pro to stvořený.“

Všichni se smáli. Smála jsem se taky. Předstírala jsem, že je to jen legrace, jen hloupý řeči, že jsem nad věcí.

Ale uvnitř se něco zaplo.

Začala jsem si představovat, jaké by to bylo: vstát z lehátka, pomalu si rozvázat plavky, všechno ze sebe sundat a postavit se před ně úplně nahá. Ne náhodou, ne ve sprše, ne schovaná za ručníkem, ale přímo tam – na slunci, u bazénu, mezi přáteli.

Z té myšlenky mi srdce bušilo tak silně, až mě to skoro vyděsilo.

Věděla jsem, že nejsem připravená. Ne před všemi. Ne když se kluci dívají, když by holky pištěly, smály se, komentovaly. Věděla jsem, že bych v poslední chvíli ztratila odvahu. Ale ta fantazie mě nechtěla nechat na pokoji.

Celý večer jsem se k té myšlence vracela. Jak by se slunce dotýkalo mé kůže bez plavek. Jaké by to bylo cítit vodu na celém těle. Jaké by to bylo se nezakrývat. Neschovávat se. Prostě být nahá a vědět, že mě někdo vidí.

Druhý den se všichni chystali na pláž. Probudila jsem se o něco dřív než ostatní a už jsem věděla, že jít nechci. Ne proto, že by mi bylo špatně. Prostě jsem chtěla být sama.

Když se všichni začali balit, řekla jsem:

„Holky, myslím, že dneska vynechám. Trochu mě bolí hlava. Zůstanu doma a odpočinu si.“

Všem mě bylo líto. Někdo mi nabízel prášky, někdo mi říkal, ať se nepřehřeju. Přikyvovala jsem, usmívala se, tvářila se trochu unaveně. Ale uvnitř jsem čekala jen na jednu věc – na okamžik, kdy se za nimi zavřou dveře.

Když dům konečně ztichl, stála jsem v tom tichu a cítila, jak mi srdce buší až moc rychle.

Venku byl bazén. Lehátka. Slunce. Naprostý pocit, že celý tenhle den se najednou stal jen a jen mým.

Šla jsem do svého pokoje, sundala si šaty a pak plavky. Ne rychle. Skoro obřadně. Jako bych překračovala nějakou osobní hranici.

A tak jsem tam stála, nahá ve velkém domě u bazénu v Batumi.

Sama.

Ale klidnější mi z toho nebylo. Naopak, všechno se tím vyostřilo. Protože jsem věděla: teoreticky se mohli kdykoli vrátit. Zapomenout sluneční brýle. Telefon. Ručník. Rozmyslet si tu pláž. Vejít do dvora – a uvidět mě.

Ta myšlenka byla děsivá.

A neuvěřitelně vzrušující.

Vzala jsem si telefon, položila ho na stativ a vyšla k bazénu. První minuty byly legrační a trapné. Nevěděla jsem, co s rukama. Chvílemi jsem se zakrývala a pak jsem se na sebe kvůli tomu zlobila. Otáčela jsem se bokem, upravovala si vlasy, kontrolovala záběr a v telefonu jsem viděla dívku, kterou jako bych znala, ale ne úplně.

Nahá, políbená sluncem, trochu vyděšená a velmi živá.

Postupně jsem se uvolnila. Začala jsem se pohybovat sebejistěji. Sedla jsem si na okraj bazénu a spustila nohy do vody. Lehla jsem si na lehátko. Postavila jsem se ke zdi, kde krásně dopadalo světlo. Otočila jsem se ke slunci. Zasmála jsem se sama sobě, když fotka vyšla moc vážně.

Líbilo se mi vidět se takhle.

Ne „dokonale“. Ne jako z reklamy. Ale opravdově. S kůží, světlem, křivkami, dechem. Líbilo se mi, že na mně nebylo nic zbytečného. Žádné šňůrky, žádné pruhy od opálení, žádná látka rozdělující mé tělo na dovolené a zakázané části.

Cítila jsem slunce na hrudi, na břiše, na stehnech. Cítila jsem teplé dlaždice pod bosýma nohama. Cítila jsem, jak mi voda zanechává na kůži chladné kapky. Cítila jsem, jak mi vítr přehazuje vlasy přes ramena a záda.

A celou dobu ve mně pulzovala jediná myšlenka: co když se teď vrátí?

Představovala jsem si, jak se otevírají dveře. Jak někdo vchází do dvora. Jak se otočím dřív, než stihnu chytit ručník. Vteřina ticha. Všichni si uvědomují, že jsem nebyla nemocná, ani jsem nespala, ani neodpočívala – ale prožívala jsem svůj tajný nahý den u bazénu.

Z té fantazie jsem se cítila zahanbená a sladce vzrušená zároveň.

Nafotila jsem spoustu snímků. Až moc. Ale skoro každý další byl odvážnější než ten předchozí. V jednu chvíli jsem už jenom nefotila. Hrála jsem si s vlastním strachem. Zkoušela jsem, jak daleko můžu zajít. Kolik otevřenosti si můžu dovolit.

A pak mi hlavou proletěl hodně troufalý nápad.

Co kdybych se neschovávala?

Co kdybych si lehla nahá na lehátko, jako bych usnula, a kdyby se vrátili – ať mě vidí? Ne schválně. Ne demonstrativně. Prostě: „Jé, usnula jsem na sluníčku.“

Dokonce jsem ten plán začala uskutečňovat.

Odsunula jsem telefon. Lehla jsem si na lehátko u bazénu. Jednu ruku jsem si dala pod hlavu. Trochu jsem se natočila, aby ta poloha vypadala přirozeně, ale krásně. Zavřela jsem oči.

Nejdřív jsem se skoro rozesmála, jak divadelně to působilo. Ale pak to přestalo být legrační.

Ležela jsem tam nahá, úplně obnažená, v teplém dvoře, a poslouchala každý zvuk. Vítr. Vodu v bazénu. Vzdálené hlasy za zdí. Každý krok, který by mohl znamenat, že se vrátili.

Deset minut.

Jen deset minut, ale připadaly mi jako celý film.

Představovala jsem si jejich obličeje. Představovala jsem si, jak holky nejdřív ztuhnou a pak se rozesmějí. Představovala jsem si, jak kluci předstírají, že se dívají jinam, i když stejně uvidí. Představovala jsem si, jak otevřu oči, jako bych ničemu nerozuměla, a řeknu: „Vy už jste zpátky?“

Všechno se ve mně chvělo.

Ale v jednu chvíli jsem pochopila: ne. Dneska si to netroufnu.

Fantazie byla žhavější než skutečnost. Ve skutečnosti jsem pořád byla holka, která se teprve učí neschovávat se. A to bylo taky poctivé.

Rychle jsem vstala, hodila na sebe lehký župan a rozesmála se – už ne z rozpaků, ale z úlevy. Nedovedla jsem tu hru až do konce, ale i tak jsem udělala něco důležitého. Poprvé jsem byla nahá ne náhodou, ne v koupelně, ne dvě vteřiny před zrcadlem. Byla jsem nahá sama pro sebe. Na slunci. U bazénu. S foťákem. Se svým vlastním strachem a se svým vlastním potěšením.

Později, když se všichni vrátili z pláže, seděla jsem na terase v šatech. Byli hluční, vyprávěli o vedru, o moři, o tom, kdo se spálil. Kluci si zase dělali legraci o bazénu a o tom, „kdy už se z holek konečně stanou opravdové odvážné naturistky“.

Usmívala jsem se a mlčela.

Protože jsem věděla: dneska už jsem byla odvážná. Oni to jen neviděli.

Nebo možná jednou uvidí.

Sdílím tyhle fotky tady ne proto, že bych chtěla někoho šokovat. A ne proto, že bych se považovala za bezchybnou. Sdílím je, protože na nich vidím okamžik, kdy mé tělo přestalo být něčím, co jsem neustále musela zakrývat.

Vidím dívku, která se bála, ale plavky si přesto sundala.

Dívku, která byla stydlivá, ale cítila se dobře.

Dívku, která si uvědomila, že nahota může být nejen výzva, ale i něha vůči sobě samé.

Pro mě se ten den stal malým osobním objevem. Pořád nevím, jestli bych se dokázala svléknout přede všemi. Možná ano. Možná ještě ne. Ale teď už s jistotou vím, že mám tenhle pocit ráda – když na mé kůži není nic zbytečného, když se mě slunce dotýká celou, když mé tělo cítí, že je živé, krásné a svobodné.

Pro mě nahota není jen o odvaze. Je o důvěře v sebe samu. O právu cítit se přitažlivě, aniž bych někomu musela cokoli dokazovat. O potěšení z toho, že se sobě líbím bez látky, bez pózování, bez výmluv.

Ráda bych potkala lidi, kteří tenhle pocit chápou. Otevřené, ohleduplné, živé lidi, pro které naturismus není nic divného, ale způsob, jak se přiblížit sama sobě, slunci, tělu a svobodě.

A další krok?

Kdo ví.

Možná jednou nebudu předstírat, že spím.

Možná prostě zůstanu nahá u bazénu – klidně, krásně a beze strachu.