\n„Prostě to svlékni, než si to zase rozmyslíš!“\n\nManžel to pronesl naprosto klidně, zatímco já stála uprostřed otevřené paluby výletní lodi a cítila, jak mi srdce buší až v krku. Kolem samí cizí lidé, moře se táhlo až k obzoru a neexistovala prakticky žádná možnost předstírat, že jsem se tam ocitla omylem.\n\nZáměrně jsme si vybrali plavbu, kde byl přístup k oblečení mnohem uvolněnější než obvykle. Naturistické pláže navštěvuji už dlouho, ale tiché místo na břehu, odkud se můžete vždycky posunout dál, je jedna věc. Obrovská loď, kde budete potkávat tytéž lidi u bazénu, v kavárnách a na palubách několik dní v kuse, je něco úplně jiného.\n\nVydechla jsem a konečně udělala to, proč jsem tam byla. Jako první jsem necítila ani tak stud, jako spíš vítr. Přelétl mi po kůži tak nečekaně, že mě okamžitě pokryla husí kůže. Instinktivně jsem se chtěla zakrýt, ale přinutila jsem ruce zůstat volně podél těla.\n\nA přesně v tu chvíli se žena procházející kolem zastavila, podívala se přímo na mě a zvedla telefon. Měla jsem čas jen na jednu myšlenku – „Bože, ona mě snad bude fotit?“ – než řekla něco naprosto nečekaného.\n\nAle vezmu to od začátku.\n\nJe mi třicet dva let a lidské tělo už dávno nepovažuji za něco, co se musí bezpodmínečně skrývat. S manželem jsme naturistické pláže navštěvovali už dříve a jednou to byl právě on, kdo našel tuto plavbu.\n\nKdyž mi ukázal program, zprvu jsem se smála.\n\n„Celá výletní loď?“\n\n„Celá.“\n\n„Na několik dní?“\n\n„Přesně tak.“\n\n„Uvědomuješ si, že potom se nebude kam schovat?“\n\nPokrčil rameny.\n\n„To je zřejmě celý smysl.“\n\nBěhem první hodiny na palubě jsem byla ve své hlavě podstatně odvážnější než ve skutečnosti.\n\nLidé si u bazénu klidně povídali. Někdo četl, někdo pil kávu. Nikdo z ničeho nedělal divadlo ani nezíral na ostatní, jako by přistáli na jiné planetě.\n\nA pak jsem tam stála já, trochu stranou, a najednou si připadala jako nejostýchavější žena na celé lodi.\n\nManžel si toho všiml.\n\n„Rozmyslela sis to?“\n\nTo bylo přesně to, co neměl říkat.\n\n„Ani náhodou.“\n\nCítila jsem, jak mi hoří tváře, ale o pár vteřin později mé oblečení už leželo vedle tašky.\n\nPrvní chvíle byly nesmírně zvláštní. Až příliš jsem si uvědomovala vlastní tělo: kam dát ruce, jak se postavit, kdo může stát za mnou.\n\nA pak se stalo něco skoro komického.\n\nNic.\n\nVůbec nic.\n\nManžel pokračoval ve výběru lehátka. Pár vedle nás se dohadoval o slunečních brýlích. Někdo prošel kolem směrem k bazénu. O několik minut později jsem už stála u zábradlí a dívala se na moře.\n\nHřejivé slunce se dotklo mých ramen a břicha, vítr mi čechral mikádo a kovová paluba hřála chodidla.\n\nNajednou jsem si uvědomila, kolik energie běžně plýtvám na naprosté malichernosti: neustálé upravování, zakrývání, kontrolování toho, jak vypadám.\n\nTady všechno zmizelo.\n\nDalší ráno jsem se rozhodla jít o krok dál.\n\nDoma často cvičím jógu a napadlo mě: proč to nezkusit na otevřené palubě?\n\nNašli jsme relativně klidné místo. Manžel se usadil opodál s šálkem kávy a já rozložila podložku.\n\nPrvní cviky proběhly dokonale.\n\nPak se loď mírně zhoupala.\n\nSnažila jsem se udržet rovnováhu, komicky mávala rukama a málem sklouzla rovnou z podložky.\n\nZa sebou jsem uslyšela smích.\n\nPrudce jsem se otočila.\n\nStály tam dvě ženy a jeden muž, kteří zjevně sledovali poslední vteřiny mého hrdinného boje s gravitací.\n\nV tu chvíli mi tváře opravdu začaly hořet.\n\nJedna z žen zvedla telefon.\n\nByla to tatáž žena, o které jsem mluvila na začátku tohoto příběhu.\n\n„Promiňte,“ řekla. „Nefotila jsem vás. Jen jsem se chtěla zeptat: mohla byste mi ten cvik ukázat znovu? Šlo vám to skvěle až do té poslední vteřiny.“\n\nPodívala jsem se na ni.\n\nPak na manžela.\n\nUž se smál do své kávy.\n\n„Skvěle? Vždyť jsem málem vlétla do záchranných člunů!“\n\nVšichni se rozesmáli a napětí okamžitě zmizelo.\n\nO deset minut později jsme na podložkách cvičili čtyři.\n\nNejvtipnější bylo, že jsem přestala řešit, jak vypadám. Soustředila jsem se na dech, vnímala vítr, poslouchala moře a občas propukla v smích, kdykoli další jemný pohyb lodi narušil naši kolektivní grácii.\n\nA tehdy ve mně něco kliklo.\n\nNajednou jsem místo zranitelnosti cítila potěšení.\n\nNe proto, že by se na mě někdo díval. Právě naopak: protože jsem už necítila potřebu kontrolovat pohled každého člověka kolem.\n\nPo skončení lekce manžel vytáhl telefon.\n\n„Teď fotka.“\n\nOkamžitě jsem pochopila, co tím myslí.\n\nFocení mám vždycky ráda, ale obvykle začnu udílet pokyny: trochu výš, trošku zboku, ne, ten úhel je příšerný.\n\nTentokrát jsem ale nečekaně řekla:\n\n„Dobře. Jen mě nijak nerežíruj.“\n\nPostavila jsem se k zábradlí. Za mnou se rozkládalo obrovské modré moře, vítr mi házel vlasy a slunce teprve začínalo stoupat výš na oblohu.\n\n„Připravená?“\n\nPodívala jsem se přímo do objektivu.\n\nCvak.\n\nStala se z ní pravděpodobně moje nejoblíbenější fotografie z celé dovolené.\n\nNe proto, že bych vypadala dokonale. Vlasy jsem měla rozcuchané, oči přivřené proti slunci a póza neměla s magazínovou stylizací nic společného.\n\nAle vypadala jsem neuvěřitelně šťastně.\n\nZbytek plavby působil úplně jinak. Plavala jsem, opalovala se, znovu cvičila jógu a seznámila se s lidmi, se kterými jsme si pak ještě dlouho psali.\n\nCo je nejdůležitější, objevila jsem něco zajímavého.\n\nBavilo mě pozorovat lidi kolem sebe. Různá těla, různý věk, různé způsoby pohybu, sebejistotu některých i přetrvávající ostych nováčků. Zároveň mě těšilo, že jsem součástí toho obrazu také já.\n\nBez soutěžení.\n\nBez nutnosti být dokonalá.\n\nPoslední večer jsem se vrátila k zábradlí. Manžel přinesl dvě sklenice studené limonády a ukázal mi tu ranní fotografii.\n\n„Smazat?“\n\nPodívala jsem se na displej.\n\n„Ani na to nepomyslíš.“\n\nTa fotka je teď uložená ve zvláštní složce s obrázky z cest.\n\nA ten pocit potěšení, který jsem tehdy prožila – z krásy kolem mě i z vlastní svobody – nezmizel ani po návratu domů. Zůstalo mi nové a poměrně odvážné poznání: nemusíte své tělo každou minutu hodnotit. Můžete v něm prostě žít.\n\nUž plánujeme další výlet.\n\nA manžel teď mé jógové podložce říká „mé hlavní večerní na loď“.\n\nPokud jsou zde dospělí lidé podobného smýšlení, kteří také umí přistupovat k takovým dobrodružstvím s lehkostí, krásou a humorem, vždycky ráda poznám nové tváře.\n\nJen navrhuji, abychom jógu cvičili v bezpečné vzdálenosti od záchranných člunů.\n