Zina: Zina a její kamarádka proměnily obyčejná posezení v netradiční soukromý klub. Zpočátku se scházely jen ženy, ale jednoho dne se rozhodly pozvat i muže – včetně docela vtipné „zkušební doby“. Hned první smíšené setkání ukázalo, že tohle nové pravidlo změní jejich partu víc, než čekaly.
„Počkej. Kde se mám svléknout?“
Muž, kterého moje kamarádka poprvé přivedla ke mně domů, ztuhl v předsíni s lahví minerálky v jedné ruce a sáčkem hroznů v druhé.
Ukázala jsem na věšák a odpověděla úplně klidně:
„Přímo tady. To je naše pravidlo.“
Jmenuju se Zina, je mi 37 a asi před rokem jsme s kamarádkou založily malý soukromý klub pro lidi, kteří rádi tráví čas bez oblečení.
Všechno to začalo výhradně mezi ženami: společné opalování, sauna a pohodová posezení doma.
Ale nakonec vyvstala otázka.
Proč jsme si vlastně určily, že muži by automaticky všechno zkazili?
A teď tu přede mnou stál náš první „kandidát“.
Já už jsem byla svlečená, ale najednou jsem zjistila, že jsem nervóznější než on.
Jedna věc byla být v důvěrné ženské společnosti. Něco úplně jiného bylo záměrně stát úplně nahá před skoro cizím mužem a čekat, až udělá přesně totéž.
Podíval se na mě.
Pak na moji kamarádku.
Pak zase na mě.
„Vy to myslíte vážně?“
A přesně v tu chvíli mě popadla opravdová zvědavost: otočí se a odejde, nebo skutečně zůstane?
Náš klub vznikl skoro náhodou.
Jednoho večera jsme se s kamarádkou vracely ze sauny a začaly jsme se bavit o tom, jak je to absurdní, že dokážeme dvě hodiny naprosto v pohodě strávit bez oblečení mezi jinými lidmi, jenom abychom se pak spěšně zabalily do ručníků, jako kdyby se právě stalo něco zakázaného.
„Potřebujeme vlastní klub,“ řekla.
Zasmála jsem se.
O dva týdny později jsme byly čtyři.
Zpočátku jsme se scházely v létě. Vybíraly jsme klidná místa, braly ovoce, vodu, knížky, deky a celý den se opalovaly.
Pak přišel podzim a přesunuly jsme naše setkání do sauny.
Do zimy se zrodila naše domácí posezení.
Pravidlo jsem vymyslela sama:
Oblečení zůstává v předsíni.
Zní to mnohem děsivěji, než jaké to ve skutečnosti je.
Nejzábavnějších je vždycky prvních třicet vteřin.
Člověk si zuje boty, svlékne oblečení a najednou vůbec neví, co má dělat s rukama.
Pak vejde do kuchyně, někdo se zeptá „Čaj, nebo kávu?“ a mozek nečekaně přepne do jiného režimu.
O deset minut později se všichni dohadují o filmech.
To byl přesně ten efekt, který jsem milovala.
Zpočátku si intenzivně uvědomuješ vlastní tělo. Cítíš vzduch na kůži. Tváře máš horké. Představuješ si, že si každý kolem všímá každičkého detailu.
A pak si najednou uvědomíš, že tě prostě obklopují úplně obyčejní lidé.
Někdo je štíhlý. Někdo je oblejší. Někdo sportovní. Někdo má jizvy, znaménka, nerovnoměrné opálení nebo jiné naprosto normální rysy.
Přesně proto nás nápad pozvat muže zajímal i znepokojoval zároveň.
Na jedné věci jsme se shodly hned: žádní náhodní cizinci.
Jenom lidé, které někdo z naší party doopravdy znal.
A se smíchem jsme vymyslely druhou podmínku: muž musel přežít svůj první večer, aniž by z pohledu na ženské tělo udělal scénu z laciné komedie.
Byl to samozřejmě vtip, ale hranice pro nás byly důležité.
Dívat se se smělo. Nepředstírali jsme, že se najednou přestaneme vidět.
Lidé mohli dávat komplimenty, smát se, povídat si a poznávat se navzájem.
Ale nikdo si nesměl vykládat otevřenost druhého jako povolení být dotěrný.
Ten první muž v předsíni nakonec vydechl.
„Dobře. Když pravidla platí pro všechny…“
O minutu později se objevil v kuchyni, rudý skoro až po uši.
Nečekaně se mi vrátily i moje vlastní rozpaky.
I když to byl můj byt a moje pravidla, najednou jsem si intenzivně uvědomila jednu prostou věc:
On mě vidí.
Úplně.
Objevilo se ve mně to známé napětí – instinktivní první myšlenka, která mi říkala, ať se zakryju, zatímco druhý, sarkastický hlas se ptal:
„Zino, vážně? Tohle sis zorganizovala sama.“
Tak jsem zůstala stát u stolu.
On se skoro hrdinsky snažil dívat se výhradně do mých očí.
Snažil se tak moc, že jsem to nakonec nevydržela.
„Uvolni se. Ještě si zlámeš vaz.“
Všichni vyprskli smíchy.
A přesně tehdy napětí zmizelo.
Jedli jsme hrozny, objednali pizzu a pustili hudbu.
Pak někdo navrhl, že si zahrajeme karty.
O hodinu později seděl náš nováček na podlaze a vášnivě tvrdil, že počítáme skóre špatně.
Nejvtipnější moment nastal, když dorazil rozvozce.
Zazvonil domovní telefon a pět dospělých lidí najednou úplně zmlklo.
„Kdo to bere?“ zeptala se kamarádka.
Všichni se podívali na mě.
„Proč pokaždé já?“
Musela jsem si přehodit župan a jít dolů vyzvednout objednávku.
Rozvozce mi podal krabice a najednou jsem zezhora zaslechla hlasitý smích.
Podíval se na mě.
Pak se podíval směrem k oknům bytu.
„Párty?“
„Vůbec netušíte.“
Když jsem se vrátila, všichni mě přivítali potleskem.
Po tom večeru muži postupně přestali působit jako nějaký oddělený „nebezpečný druh“.
Jeden muž přivedl kamaráda, kterého už jsme znaly.
Později se přidal další známý.
Parta rostla hodně pomalu, a přesně tak se mi to líbilo.
Pak, v létě, se naše smíšená parta poprvé vydala společně se opalovat.
Právě tehdy jsem znovu ucítila to známé cvaknutí adrenalinu.
V bytě vytvářejí zdi pocit ochrany.
Venku působí všechno intenzivněji: vítr, slunce, tráva pod nohama a vědomí, že kolem tebe jsou muži i ženy, kterým je stejně přirozeně dobře ve vlastním těle.
V jednu chvíli jsem zachytila jednoho z mužů, jak se na mě dívá.
Okamžitě odvrátil pohled.
A z nějakého důvodu mě to rozesmálo.
Mám ráda, když si mě někdo všímá.
Nebudu předstírat opak.
Dívat se na lidi zajímá i mě – ne že bych je hodnotila jako zboží, ale prostě si všímám rozdílů: pohybu, typů postav, věku, sebejistoty nebo ostychu.
Možná to byl ten nejdůležitější objev, který mi klub dal.
Být bez oblečení nezruší přitažlivost.
Jen z ní sundá spoustu toho dramatu okolo.
Dneska se z našich setkání stala malá tradice.
V létě se opalujeme.
V zimě chodíme do sauny.
A někdy se prostě sejdeme u někoho doma.
Pravidlo předsíně přežilo.
Nedávno k nám na jedno setkání poprvé přišla nová žena.
Stála u dveří, tiskla si svetr k tělu a šeptala:
„Já to tady vážně musím všechno nechat?“
Ten výraz v její tváři jsem hned poznala.
Byl to přesně ten samý výraz, jaký jsem viděla u našeho prvního mužského hosta.
„Nemusíš nikam spěchat,“ řekla jsem jí. „Ale za deset minut se nejspíš sama zasměješ tomu, jak ses bála.“
Rozhodla se do toho jít.
O půl hodiny později seděla s námi v kuchyni, jedla pizzu a vyprávěla nějakou historku tak nadšeně, jako by nás všechny znala už roky.
Když odcházela, najednou se otočila.
„Zino, kdy je další setkání?“
To je snad ta nejlepší recenze, jakou náš malý klub kdy dostal.
Začala jsem být mnohem uvolněnější ohledně vlastního těla i těl ostatních.
Líbí se mi, že se ve 37 dokážu na sebe podívat, aniž bych hned hledala něco, co je potřeba opravit.
A ano, pořád mám ráda ten pocit, když na sobě cítím něčí zaujatý pohled.
Rozdíl je v tom, že teď si sama rozhoduju, kde je hranice.
Ten úplně první muž mimochodem na naše setkání pořád chodí.
Vlastně je to teď obvykle on, kdo vítá nováčky.
Nedávno jsem z předsíně zaslechla jeho naprosto vážný hlas:
„Oblečení zůstává tady. Neboj se. Prvních pět minut je nejpodivnějších.“
Málem jsem se zakuckala čajem.
Takže pokud jsou tam venku další dospělí spřízněnci, kteří mají rádi tuhle uvolněnou, veselou společnost, vždycky ráda poznám nové lidi.
Jen mějte na paměti jednu věc:
Pravidlo předsíně nikdo rušit nehodlá.
Muž, kterého moje kamarádka poprvé přivedla ke mně domů, ztuhl v předsíni s lahví minerálky v jedné ruce a sáčkem hroznů v druhé.
Ukázala jsem na věšák a odpověděla úplně klidně:
„Přímo tady. To je naše pravidlo.“
Jmenuju se Zina, je mi 37 a asi před rokem jsme s kamarádkou založily malý soukromý klub pro lidi, kteří rádi tráví čas bez oblečení.
Všechno to začalo výhradně mezi ženami: společné opalování, sauna a pohodová posezení doma.
Ale nakonec vyvstala otázka.
Proč jsme si vlastně určily, že muži by automaticky všechno zkazili?
A teď tu přede mnou stál náš první „kandidát“.
Já už jsem byla svlečená, ale najednou jsem zjistila, že jsem nervóznější než on.
Jedna věc byla být v důvěrné ženské společnosti. Něco úplně jiného bylo záměrně stát úplně nahá před skoro cizím mužem a čekat, až udělá přesně totéž.
Podíval se na mě.
Pak na moji kamarádku.
Pak zase na mě.
„Vy to myslíte vážně?“
A přesně v tu chvíli mě popadla opravdová zvědavost: otočí se a odejde, nebo skutečně zůstane?
Náš klub vznikl skoro náhodou.
Jednoho večera jsme se s kamarádkou vracely ze sauny a začaly jsme se bavit o tom, jak je to absurdní, že dokážeme dvě hodiny naprosto v pohodě strávit bez oblečení mezi jinými lidmi, jenom abychom se pak spěšně zabalily do ručníků, jako kdyby se právě stalo něco zakázaného.
„Potřebujeme vlastní klub,“ řekla.
Zasmála jsem se.
O dva týdny později jsme byly čtyři.
Zpočátku jsme se scházely v létě. Vybíraly jsme klidná místa, braly ovoce, vodu, knížky, deky a celý den se opalovaly.
Pak přišel podzim a přesunuly jsme naše setkání do sauny.
Do zimy se zrodila naše domácí posezení.
Pravidlo jsem vymyslela sama:
Oblečení zůstává v předsíni.
Zní to mnohem děsivěji, než jaké to ve skutečnosti je.
Nejzábavnějších je vždycky prvních třicet vteřin.
Člověk si zuje boty, svlékne oblečení a najednou vůbec neví, co má dělat s rukama.
Pak vejde do kuchyně, někdo se zeptá „Čaj, nebo kávu?“ a mozek nečekaně přepne do jiného režimu.
O deset minut později se všichni dohadují o filmech.
To byl přesně ten efekt, který jsem milovala.
Zpočátku si intenzivně uvědomuješ vlastní tělo. Cítíš vzduch na kůži. Tváře máš horké. Představuješ si, že si každý kolem všímá každičkého detailu.
A pak si najednou uvědomíš, že tě prostě obklopují úplně obyčejní lidé.
Někdo je štíhlý. Někdo je oblejší. Někdo sportovní. Někdo má jizvy, znaménka, nerovnoměrné opálení nebo jiné naprosto normální rysy.
Přesně proto nás nápad pozvat muže zajímal i znepokojoval zároveň.
Na jedné věci jsme se shodly hned: žádní náhodní cizinci.
Jenom lidé, které někdo z naší party doopravdy znal.
A se smíchem jsme vymyslely druhou podmínku: muž musel přežít svůj první večer, aniž by z pohledu na ženské tělo udělal scénu z laciné komedie.
Byl to samozřejmě vtip, ale hranice pro nás byly důležité.
Dívat se se smělo. Nepředstírali jsme, že se najednou přestaneme vidět.
Lidé mohli dávat komplimenty, smát se, povídat si a poznávat se navzájem.
Ale nikdo si nesměl vykládat otevřenost druhého jako povolení být dotěrný.
Ten první muž v předsíni nakonec vydechl.
„Dobře. Když pravidla platí pro všechny…“
O minutu později se objevil v kuchyni, rudý skoro až po uši.
Nečekaně se mi vrátily i moje vlastní rozpaky.
I když to byl můj byt a moje pravidla, najednou jsem si intenzivně uvědomila jednu prostou věc:
On mě vidí.
Úplně.
Objevilo se ve mně to známé napětí – instinktivní první myšlenka, která mi říkala, ať se zakryju, zatímco druhý, sarkastický hlas se ptal:
„Zino, vážně? Tohle sis zorganizovala sama.“
Tak jsem zůstala stát u stolu.
On se skoro hrdinsky snažil dívat se výhradně do mých očí.
Snažil se tak moc, že jsem to nakonec nevydržela.
„Uvolni se. Ještě si zlámeš vaz.“
Všichni vyprskli smíchy.
A přesně tehdy napětí zmizelo.
Jedli jsme hrozny, objednali pizzu a pustili hudbu.
Pak někdo navrhl, že si zahrajeme karty.
O hodinu později seděl náš nováček na podlaze a vášnivě tvrdil, že počítáme skóre špatně.
Nejvtipnější moment nastal, když dorazil rozvozce.
Zazvonil domovní telefon a pět dospělých lidí najednou úplně zmlklo.
„Kdo to bere?“ zeptala se kamarádka.
Všichni se podívali na mě.
„Proč pokaždé já?“
Musela jsem si přehodit župan a jít dolů vyzvednout objednávku.
Rozvozce mi podal krabice a najednou jsem zezhora zaslechla hlasitý smích.
Podíval se na mě.
Pak se podíval směrem k oknům bytu.
„Párty?“
„Vůbec netušíte.“
Když jsem se vrátila, všichni mě přivítali potleskem.
Po tom večeru muži postupně přestali působit jako nějaký oddělený „nebezpečný druh“.
Jeden muž přivedl kamaráda, kterého už jsme znaly.
Později se přidal další známý.
Parta rostla hodně pomalu, a přesně tak se mi to líbilo.
Pak, v létě, se naše smíšená parta poprvé vydala společně se opalovat.
Právě tehdy jsem znovu ucítila to známé cvaknutí adrenalinu.
V bytě vytvářejí zdi pocit ochrany.
Venku působí všechno intenzivněji: vítr, slunce, tráva pod nohama a vědomí, že kolem tebe jsou muži i ženy, kterým je stejně přirozeně dobře ve vlastním těle.
V jednu chvíli jsem zachytila jednoho z mužů, jak se na mě dívá.
Okamžitě odvrátil pohled.
A z nějakého důvodu mě to rozesmálo.
Mám ráda, když si mě někdo všímá.
Nebudu předstírat opak.
Dívat se na lidi zajímá i mě – ne že bych je hodnotila jako zboží, ale prostě si všímám rozdílů: pohybu, typů postav, věku, sebejistoty nebo ostychu.
Možná to byl ten nejdůležitější objev, který mi klub dal.
Být bez oblečení nezruší přitažlivost.
Jen z ní sundá spoustu toho dramatu okolo.
Dneska se z našich setkání stala malá tradice.
V létě se opalujeme.
V zimě chodíme do sauny.
A někdy se prostě sejdeme u někoho doma.
Pravidlo předsíně přežilo.
Nedávno k nám na jedno setkání poprvé přišla nová žena.
Stála u dveří, tiskla si svetr k tělu a šeptala:
„Já to tady vážně musím všechno nechat?“
Ten výraz v její tváři jsem hned poznala.
Byl to přesně ten samý výraz, jaký jsem viděla u našeho prvního mužského hosta.
„Nemusíš nikam spěchat,“ řekla jsem jí. „Ale za deset minut se nejspíš sama zasměješ tomu, jak ses bála.“
Rozhodla se do toho jít.
O půl hodiny později seděla s námi v kuchyni, jedla pizzu a vyprávěla nějakou historku tak nadšeně, jako by nás všechny znala už roky.
Když odcházela, najednou se otočila.
„Zino, kdy je další setkání?“
To je snad ta nejlepší recenze, jakou náš malý klub kdy dostal.
Začala jsem být mnohem uvolněnější ohledně vlastního těla i těl ostatních.
Líbí se mi, že se ve 37 dokážu na sebe podívat, aniž bych hned hledala něco, co je potřeba opravit.
A ano, pořád mám ráda ten pocit, když na sobě cítím něčí zaujatý pohled.
Rozdíl je v tom, že teď si sama rozhoduju, kde je hranice.
Ten úplně první muž mimochodem na naše setkání pořád chodí.
Vlastně je to teď obvykle on, kdo vítá nováčky.
Nedávno jsem z předsíně zaslechla jeho naprosto vážný hlas:
„Oblečení zůstává tady. Neboj se. Prvních pět minut je nejpodivnějších.“
Málem jsem se zakuckala čajem.
Takže pokud jsou tam venku další dospělí spřízněnci, kteří mají rádi tuhle uvolněnou, veselou společnost, vždycky ráda poznám nové lidi.
Jen mějte na paměti jednu věc:
Pravidlo předsíně nikdo rušit nehodlá.
Podívejte se na video ukázku RudeFly
Přečetli jste část příběhu. Teď se podívejte, o čem RudeFly skutečně je.
▶ PŘEHRÁT UKÁZKU ZDARMA
Registrace není nutná
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořit bezplatný účet →
