Jmenuju se Veronika. Jsem z Kyjeva a upřímně řečeno, vždycky mě považovali za „obyčejnou slušnou holku“. Znáte ten typ: zdvořilá, klidná, žádná divoká překvapení, žádné historky, po kterých na vás kamarádka vytřeští oči a zeptá se: „Ty to myslíš vážně?“

Právě proto se pro mě první návštěva nudistické pláže v Hydroparku stala tak silným zážitkem.

Už dlouho jsem věděla, že tam existuje místo, kde se lidé opalují bez plavek. Občas jsem o tom četla, občas narazila na diskuze na internetu, ale vždycky mi to připadalo jako něco z cizího života. To byli hrozně svobodní lidé, hrozně sebejistí, hrozně klidní. A já? Sotva jsem si dokázala představit, že bych tam došla, aniž bych si to rozmyslela ještě před mostem.

Ale loni v létě jsem se konečně odhodlala.

Šla jsem sama.

Už to samo o sobě bylo děsivé. Šla jsem po pláži s taškou, ručníkem a výrazem někoho, kdo si prostě hledá místo, zatímco uvnitř mi všechno bušilo: „Vážně to uděláš?“ Kolem mě byli lidé – muži, ženy, páry. Někdo četl, někdo se koupal, někdo klidně ležel na slunci. Spousta z nich byla úplně nahá.

A nejpodivnější bylo, že se nikdo nechoval divně.

To mě dokonce trochu vyvedlo z míry. Čekala jsem cokoli: rozpaky, drzé pohledy, pocit nebezpečí. Ale byl to jen obyčejný život na pláži. Jen bez plavek.

Rozprostřela jsem si ručník, chvíli seděla a pak si sundala šaty. Potom plavky. Rychle, než jsem si to stihla rozmyslet. Srdce mi bušilo, jako bych páchala zločin, i když jsem si jen nahá lehla na ručník.

Prvních pár minut jsem se cítila neuvěřitelně obnažená. Připadalo mi, že se všichni dívají zrovna na mě. Pak mi došlo: ano, lidé se občas podívali. Ale klidně. Bez toho, aby se přibližovali. Bez agrese. Bez toho nepříjemného pocitu, že vás někdo svlékne očima proti vaší vůli. Tady už jsem svlečená byla – a to mi to nějak usnadnilo.

Ležela jsem na slunci a cítila, jak ze mě pomalu opadá stud.

Ne hned. Nejdřív byl ostrý, palčivý, skoro bolestivý. Pak změkl. A pak se změnil v úžasný pocit slasti: lidé mě vidí, já se neschovávám a nic zlého se neděje.

Potom jsem tam byla ještě několikrát. Vždycky sama. Stalo se to mým malým tajným rituálem: přijít, svléknout se, ležet na slunci, koupat se bez plavek, cítit vodu na celé kůži a pak se vrátit domů jako obyčejná Veronika, kterou by z takových dobrodružství nikdo nikdy nepodezíral.

Pak jsem o tom jednoho večera řekla kamarádce.

Nejdřív mlčela. Pak se rozesmála.

„Ty? Na nudistické pláži? Veronika, nelži.“

Řekla jsem jí, že nelžu.

Přimhouřila oči.

„Máš fotky?“

Samozřejmě jsem žádné fotky neměla. Chodila jsem tam sama a focení mě vůbec nenapadlo. Navíc jsem se bála vytáhnout telefon, aby si někdo nemyslel, že fotím ostatní. Takže jsem neměla vůbec žádný důkaz.

Kamarádka se skoro divadelně urazila.

„Dobře. Zítra tam jdeme spolu. Přesvědčím se na vlastní oči. A vyfotím tě, když jsi taková statečná naturistka.“

Zasmála jsem se, ale uvnitř jsem hned znervózněla. Jedna věc byla jít sama tam, kde mě nikdo neznal. Druhá věc byla vzít s sebou kamarádku, která mě znala až moc dobře.

Druhý den jsme vyrazily.

Celou cestu vtipkovala, že se leknu a řeknu: „Jejda, to je špatná pláž.“ Ale když jsme dorazily, sama vtipkovat přestala.

Ztuhla a zašeptala:

„Ty jo.“

Kolem bylo opravdu hodně lidí. A ano, hodně mužů. A ano, většina z nich byla bez oblečení. Kamarádka si všechno prohlížela s výrazem někoho, kdo omylem otevřel špatné dveře.

„Tys sem přišla sama?“ zeptala se.

„Jo.“

„A svlékla ses?“

„Jo.“

Otočila se ke mně tak pomalu, jako by mě viděla poprvé.

Rozprostřela jsem si ručník a rozhodla se to neprotahovat. Kdybych začala přemýšlet, určitě bych ztratila odvahu. Tak jsem si sundala šaty, potom plavky – a stála nahá před kamarádkou a celou pláží.

Vytřeštila oči.

Pět minut seděla mlčky. Doslova pět minut. Až jsem se začala smát.

„Občas mrkni, nebo ti vyschnou oči.“

„Já jen…“ zavrtěla hlavou. „Nemůžu uvěřit, že jsi to udělala.“

„Na nevíru už je trochu pozdě.“

Zakryla si obličej rukou a rozesmála se. Ale viděla jsem to: nepřišlo jí to jen legrační. Byla zvědavá. Hrozně zvědavá.

Začaly jsme s focením, jak jsme si naplánovaly. Nejdřív to bylo rozpačité. Nevěděla jsem, kam s rukama, jak si lehnout, jak nevypadat příliš „naaranžovaně“. Kamarádka mě režírovala:

„Otoč se trochu bokem. Ne, ne jako na fotku do pasu. Uvolni ramena. Vlasy dozadu. Takhle. Jo, to je nádhera.“

Lidé kolem si samozřejmě všimli, že se fotíme. Nikdo se nepřiblížil, nevyrušoval ani neřekl nic nepříjemného. Ale ten pocit pozornosti tam byl. Cítila jsem ho na kůži. Někdo prošel kolem o něco pomaleji. Někdo se usmál. Někdo předstíral, že se dívá na vodu.

Vtipná chvíle nastala, když se jeden pán opodál snažil velmi intelektuálně číst noviny. Seděl tam v brýlích, s tím nejvážnějším výrazem, jaký si dokážete představit, ale pokaždé, když kamarádka řekla „Ještě jeden záběr“, jeho noviny se pomalu snižovaly víc a víc. V jednu chvíli si uvědomil, že jsme si toho všimly, rychle noviny zvedl zpátky nahoru – vzhůru nohama.

Kamarádka prsknula smíchy.

Rozesmála jsem se taky.

Podíval se na noviny, došlo mu, že je drží špatně, začervenal se a řekl:

„Dámy, ono je to prostě hrozně složitý článek.“

Potom jsme se smály tak, že všechny rozpaky byly pryč.

A přesně tehdy jsem kamarádce řekla:

„Teď jsi na řadě ty.“

Okamžitě zavrtěla hlavou.

„Ne. Ani nezačínej.“

„Jistě. Přišla jsi sem přece ‚jen se podívat‘.“

„Já nejsem ty.“

„Právě proto to musíš zkusit obzvlášť ty.“

Snažila se odporovat, ale viděla jsem jí do očí. Už se v nich leskla ta zvědavost, kterou se schovat nedá. Uvnitř v ní bojoval strach s touhou. Velmi známá směs.

„Jen když si lehnu na břicho,“ řekla nakonec. „A jen na chvilku. A žádné hlouposti.“

„Samozřejmě,“ řekla jsem co nejvážněji.

O minutu později seděla na ručníku, rudá jako rajče, a snažila se chovat, jako by to celé byl vědecký experiment. Pak si sundala plavky a rychle si lehla na břicho.

Viděla jsem, jak zavřela oči, jako by čekala výbuch.

Ale žádný výbuch nepřišel.

Bylo tam slunce. Pláž. Voda. Lidé kolem, které, upřímně řečeno, zajímala mnohem míň, než si představovala.

Namazala jsem jí záda opalovacím krémem. Nejdřív sebou trhla, pak se uvolnila.

„Tak co?“ zeptala jsem se.

„Děsivý,“ řekla. Po chvíli dodala: „Ale super.“

Usmála jsem se.

„Vidíš?“

Pak jsem jí řekla něco, co jsem si už dlouho myslela:

„Mimochodem, s tělem, jako máš ty, se v podstatě nesmíš pořád schovávat do plavek.“

Otočila hlavu.

„To byl kompliment, nebo nátlak?“

„Kompliment. S malým výchovným efektem.“

Zasmála se.

Vždycky jsem jí trochu záviděla postavu, hlavně to, jak krásně vypadala zezadu. Ne ošklivou závistí, ale tím ryze ženským způsobem: „Proč zrovna ona může vypadat tak dokonale?“ A řekla jsem jí to upřímně. Ne vulgárně, ne jako srovnání, prostě jako fakt.

Někdy zabere správný kompliment líp než jakýkoli argument.

Najednou přestala odporovat. Nejdřív dovolila jednu fotku. Pak další. Pak řekla sama:

„Jen ne zespodu. A ať to vypadá pěkně.“

A tak člověk, který ještě před deseti minutami přísahal „jen ležet a nehýbat se“, začal režírovat vlastní focení.

Fotily jsme opatrně, s respektem, jen pro sebe. Žádní další lidé v záběru, žádné zbytečné vystavování se. Ale i tak to bylo hrozně vzrušující. Ne proto, že bychom dělaly něco špatného. Ale protože jsme si poprvé dovolily být tak otevřené a živé.

Obě jsme měly ten pocit – směs rozpaků, smíchu, horka, svobody a neuvěřitelné důvěry. Jako bychom sdílely tajemství, které už nejde odvidět. Tajemství ne o „nahých fotkách“, ale o tom, že tělo může být zdrojem radosti, ne neustálé kontroly.

Později, když jsme seděly na ručníku a prohlížely si fotky, řekla kamarádka tiše:

„Pořád nemůžu uvěřit, že to jsem já.“

Odpověděla jsem:

„To samé jsem si myslela poprvé i já.“

Podívala se na pláž, na lidi, na vodu a najednou řekla:

„Poslyš… je koupání bez plavek fakt tak skvělý?“

Usmála jsem se.

„Za chvíli to zjistíš.“

Šly jsme do vody spolu. Nejdřív šla rychle, skoro utíkala. Pak vešla po pás a rozesmála se. Opravdovým smíchem – ne z rozpaků, ale z úlevy.

A já pochopila, že tohle bylo to, kvůli čemu to všechno bylo.

Ne kvůli pohledům. I když ano, pohledy tam byly.
Ne kvůli fotkám. I když teď jsme je měly.
Ne kvůli důkazu. I když teď mi rozhodně věřila.

Ale kvůli tomu okamžiku, kdy se člověk přestane bát vlastního těla.

Teď máme obě ten den v telefonech. Pár fotek, které náhodným lidem neukazujeme. Naše malé tajemství z Hydroparku: vtipné, statečné, trochu bláznivé a moc hřejivé.

Nevím, jestli se teď staneme pravidelnými návštěvnicemi nudistické pláže. Možná ano. Možná sem občas přijdeme. Ale jistě vím, že po tom dni se mezi námi objevilo něco nového. Víc důvěry. Víc upřímnosti. Víc svobody.

Pro mě naturismus není o zvrácenosti ani o touze někoho šokovat. Je o právu být tělem, ne jen obrazem. O tom, že si můžete lehnout na slunce bez látky, koupat se bez čehokoli zbytečného, smát se vlastní nešikovnosti a najednou pochopit: nemusíte se pořád zakrývat, abyste si zasloužili respekt.

Ráda bych potkala otevřené, ohleduplné lidi, kteří tenhle pocit taky chápou. Lidi, pro které nahota není důvodem k hrubosti, ale způsobem, jak být jednodušší, upřímnější a blíž sami sobě.

A ty fotky?

Ať zůstanou.

Někdy je moc příjemné mít důkaz, že jste jednou byli statečnější, než jste si mysleli.