Eva: Myslela jsem si, že nejrozpačitější chvíle na kodaňské nudistické pláži zažiju ve společných sprchách, jenže pak Freja proměnila obyčejné opláchnutí ve velmi osobní rozptýlení.
Nejtěžší měly být společné sprchy. Jenže jsem stála úplně nahá pod venkovní sprchou na kodaňské nudistické pláži, kolem mě si dospělí lidé smývali z kůže sůl a písek a já si připadala až absurdně normálně. Nikdo nezíral. Dvě ženy se bavily o opalovacím krému, nějaký muž rozmotával ručník. Po třiceti vteřinách mi to celé připadalo stejně obyčejné jako mytí nádobí. Pak žena vedle mě řekla: „Vynechala jsi rameno.“
Měla příjemný dánský přízvuk a pobavený výraz. Jmenovala se Freja. Ukázala na proužek písku, který mi ulpěl zezadu na rameni. Natočila jsem se pod vodou a úplně ho minula. „Na druhou stranu,“ poradila mi. Otočila jsem se moc a místo ramene si opláchla kotník. Freja se rozesmála a já se přidala. Nakonec jsem si stoupla přímo pod proud a písek smyla. „Povedlo se,“ řekla. „Technika pro pokročilé.“ Ustoupily jsme stranou, aby mohli přijít na řadu další. Tím to mělo skončit.
Jenže ani jedna z nás neodešla. Držela jsem ručník v obou rukou, aniž bych s ním dělala cokoli užitečného. Freja se zeptala, jestli jsem tu poprvé. „Jak jsi to poznala?“ „Pořád se tváříš překvapeně, že je to všem jedno.“ Zřejmě mi bylo úplně všechno vidět na obličeji. Řekla jsem jí, že jsem čekala, že si ve sprše budu připadat mnohem víc na očích. Dlouhou vteřinu si mě prohlížela. „A teď?“ Najednou jsem vnímala chladný vzduch na kůži i to, že stojíme tváří v tvář, obě pořád nahé, a ani jedna se do ručníku nebalí.
„Teď záleží na tom, kdo se dívá,“ řekla jsem dřív, než se ve mně stihla ozvat opatrnost. Freja se usmála. „To je lepší.“ „Lepší než co?“ „Než předstírat, že neflirtuješ.“ Málem jsem upustila ručník a pak jsem se rozhlédla směrem k pláži, jako by někdo mohl vedle sprchy nechat návod pro případ nouze. „Myslela jsem, že jsem nenápadná.“ „Byla jsi moc zdvořilá.“ „To zní ještě hůř.“ „Není,“ řekla. „Jen je to míň zábavné.“ Rozesmála jsem se, protože to bylo snazší než vymyslet, co s rukama.
Vracely jsme se společně na pláž a povídaly si o obyčejných věcech: o mušlích, měsíčních fázích a psovi, který hrabal vedle ručníku svého doprovodu. Povídání plynulo samo, ale pokaždé, když se na mě Freja podívala, jsem se bezděčně narovnala. Být nahá mezi ostatními mi nevadilo, dokud jsem si kvůli jedné konkrétní ženě nezačala uvědomovat, jak mě asi vidí. Když se zastavila, aby si oprášila písek z chodidla, počkala jsem vedle ní a snažila se nedávat tolik najevo, jak mě těší, že jsme se pořád ještě nerozloučily.
Posadily jsme se u mého ručníku a Freja ukázala na bledý srpek měsíce na odpolední obloze. Věděla jsem, v jaké je fázi, a pak jsem sebejistě řekla jinou. Otočila se ke mně s přehnaně ustaraným výrazem. „Jsi nějaká nesoustředěná.“ „Za to může ta sprcha.“ „Ne,“ řekla. „Na tu sprchu to jen svádíš.“ Ten rozdíl vystihla až protivně přesně. Podívala jsem se na ni a přestala se snažit být vtipná. „Dobře. Rozptyluješ mě ty.“ Její úsměv se nerozšířil, ale zjemněl, což na mě zapůsobilo víc než všechno to škádlení. „Dobře,“ řekla. „Mám radši, když se mluví na rovinu.“
Později se Freja zeptala, jestli se nechci projít podél vody. Nechaly jsme ručníky na místě a vydaly se mělkými vlnkami, pořád ještě v nudistické části pláže. Tentokrát jsem si sotva všímala, jestli se někdo dívá. Nahota na veřejnosti ustoupila do pozadí; teď mě rozptylovala Freja. Přes chodidla se nám přelila studená vlna a já s nepříliš důstojným zalapáním po dechu uskočila stranou. Otřely jsme se o sebe rameny. „Technika pro pokročilé?“ zeptala se. „Pud sebezáchovy,“ odpověděla jsem a zůstala u ní, i když voda zase ustoupila.
Když jsme znovu procházely kolem stejného ručníku, pes vedle něj pořád ještě hrabal. Freja se dotkla mého lokte, aby mě upozornila na úctyhodnou díru, a zastavily jsme se, abychom pozorovaly létající písek. Dotkla se mě jen lehce, ale ani potom jsme od sebe nepoodstoupily. Rozesmálo mě, jak je nespravedlivé strávit hodiny mezi nahými lidmi a pak ztratit hlavu kvůli ruce na lokti. „Pořád tě rozptyluju?“ zeptala se. „Ano.“ „Dobře.“ Spustila ruku a já zjistila, že mi její dotek chybí, ještě než jsme udělaly další krok.
U mého ručníku se Freja zastavila. „Vidíš? Sprcha byla snadná.“ Podívala jsem se na ni. „To těžké jsi byla ty.“ „Dobře.“ Řekla to tak prostě, že jsem zapomněla všechny duchaplné odpovědi. Freja odešla ke svému ručníku, a když jsem si sedala, ještě jednou se ohlédla. Teprve tehdy mi došlo, že jsem se za celý náš rozhovor ani jednou nezabalila do ručníku. Na nahotě přestalo záležet. Na její pozornosti ne.
Měla příjemný dánský přízvuk a pobavený výraz. Jmenovala se Freja. Ukázala na proužek písku, který mi ulpěl zezadu na rameni. Natočila jsem se pod vodou a úplně ho minula. „Na druhou stranu,“ poradila mi. Otočila jsem se moc a místo ramene si opláchla kotník. Freja se rozesmála a já se přidala. Nakonec jsem si stoupla přímo pod proud a písek smyla. „Povedlo se,“ řekla. „Technika pro pokročilé.“ Ustoupily jsme stranou, aby mohli přijít na řadu další. Tím to mělo skončit.
Jenže ani jedna z nás neodešla. Držela jsem ručník v obou rukou, aniž bych s ním dělala cokoli užitečného. Freja se zeptala, jestli jsem tu poprvé. „Jak jsi to poznala?“ „Pořád se tváříš překvapeně, že je to všem jedno.“ Zřejmě mi bylo úplně všechno vidět na obličeji. Řekla jsem jí, že jsem čekala, že si ve sprše budu připadat mnohem víc na očích. Dlouhou vteřinu si mě prohlížela. „A teď?“ Najednou jsem vnímala chladný vzduch na kůži i to, že stojíme tváří v tvář, obě pořád nahé, a ani jedna se do ručníku nebalí.
„Teď záleží na tom, kdo se dívá,“ řekla jsem dřív, než se ve mně stihla ozvat opatrnost. Freja se usmála. „To je lepší.“ „Lepší než co?“ „Než předstírat, že neflirtuješ.“ Málem jsem upustila ručník a pak jsem se rozhlédla směrem k pláži, jako by někdo mohl vedle sprchy nechat návod pro případ nouze. „Myslela jsem, že jsem nenápadná.“ „Byla jsi moc zdvořilá.“ „To zní ještě hůř.“ „Není,“ řekla. „Jen je to míň zábavné.“ Rozesmála jsem se, protože to bylo snazší než vymyslet, co s rukama.
Vracely jsme se společně na pláž a povídaly si o obyčejných věcech: o mušlích, měsíčních fázích a psovi, který hrabal vedle ručníku svého doprovodu. Povídání plynulo samo, ale pokaždé, když se na mě Freja podívala, jsem se bezděčně narovnala. Být nahá mezi ostatními mi nevadilo, dokud jsem si kvůli jedné konkrétní ženě nezačala uvědomovat, jak mě asi vidí. Když se zastavila, aby si oprášila písek z chodidla, počkala jsem vedle ní a snažila se nedávat tolik najevo, jak mě těší, že jsme se pořád ještě nerozloučily.
Posadily jsme se u mého ručníku a Freja ukázala na bledý srpek měsíce na odpolední obloze. Věděla jsem, v jaké je fázi, a pak jsem sebejistě řekla jinou. Otočila se ke mně s přehnaně ustaraným výrazem. „Jsi nějaká nesoustředěná.“ „Za to může ta sprcha.“ „Ne,“ řekla. „Na tu sprchu to jen svádíš.“ Ten rozdíl vystihla až protivně přesně. Podívala jsem se na ni a přestala se snažit být vtipná. „Dobře. Rozptyluješ mě ty.“ Její úsměv se nerozšířil, ale zjemněl, což na mě zapůsobilo víc než všechno to škádlení. „Dobře,“ řekla. „Mám radši, když se mluví na rovinu.“
Později se Freja zeptala, jestli se nechci projít podél vody. Nechaly jsme ručníky na místě a vydaly se mělkými vlnkami, pořád ještě v nudistické části pláže. Tentokrát jsem si sotva všímala, jestli se někdo dívá. Nahota na veřejnosti ustoupila do pozadí; teď mě rozptylovala Freja. Přes chodidla se nám přelila studená vlna a já s nepříliš důstojným zalapáním po dechu uskočila stranou. Otřely jsme se o sebe rameny. „Technika pro pokročilé?“ zeptala se. „Pud sebezáchovy,“ odpověděla jsem a zůstala u ní, i když voda zase ustoupila.
Když jsme znovu procházely kolem stejného ručníku, pes vedle něj pořád ještě hrabal. Freja se dotkla mého lokte, aby mě upozornila na úctyhodnou díru, a zastavily jsme se, abychom pozorovaly létající písek. Dotkla se mě jen lehce, ale ani potom jsme od sebe nepoodstoupily. Rozesmálo mě, jak je nespravedlivé strávit hodiny mezi nahými lidmi a pak ztratit hlavu kvůli ruce na lokti. „Pořád tě rozptyluju?“ zeptala se. „Ano.“ „Dobře.“ Spustila ruku a já zjistila, že mi její dotek chybí, ještě než jsme udělaly další krok.
U mého ručníku se Freja zastavila. „Vidíš? Sprcha byla snadná.“ Podívala jsem se na ni. „To těžké jsi byla ty.“ „Dobře.“ Řekla to tak prostě, že jsem zapomněla všechny duchaplné odpovědi. Freja odešla ke svému ručníku, a když jsem si sedala, ještě jednou se ohlédla. Teprve tehdy mi došlo, že jsem se za celý náš rozhovor ani jednou nezabalila do ručníku. Na nahotě přestalo záležet. Na její pozornosti ne.
Podívejte se na video ukázku RudeFly
Přečetli jste část příběhu. Teď se podívejte, o čem RudeFly skutečně je.
▶ PŘEHRÁT UKÁZKU ZDARMA
Registrace není nutná
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořit bezplatný účet →