Anastasia se svým přítelem vyrazí na nudistickou pláž v Soči „jen se podívat“, ale jedno odvážné rozhodnutí promění ten den ve smyslnou vzpomínku plnou důvěry, svobody, ostychu a touhy.

Článek

Jmenuji se Anastasia, je mi 22 let a jsem z Ruska. Jsem bývalá gymnastka a stále aktivně trénuji, takže své tělo dobře znám. Vím, jak se pohybuje, jak vypadá, jak reaguje na slunce, vodu a pozornost. A ano, vždycky jsem na sebe byla trochu hrdá. Ne okázale ani vulgárně — prostě jsem ráda cítila, že jsem mladá, ve formě, živá a přitažlivá.

S přítelem jsme si výlet do Soči plánovali skoro půl roku. Všechno jsem si předem nastudovala: pláže, restaurace, kluby, hezká místa na fotky, delfinárium, promenády. Někde mezi těmi seznamy jsme náhodou zjistili, že tam je i nudistická pláž.

Tenkrát jsme se tomu jen smáli.

On řekl něco jako:

„Jasně, tohle si do programu určitě přidáme.“

Zasmála jsem se taky, ale uvnitř mi něco cvaklo.

Ne že bych se hned rozhodla tam jít. Ne. Prostě se objevila fantazie. Hodně zvláštní, trapná a horká: co kdybych se jednou ocitla nahá ne doma, ne v koupelně, ne před zrcadlem, ale mezi jinými lidmi? Co kdybych se neschovávala, nezakrývala, nedělala, že se to stalo omylem? Co kdybych se prostě svlékla a dovolila si být taková?

Ta myšlenka se mi vracela ještě před odjezdem. Vybírala jsem si šaty na dovolenou a najednou jsem si místo šatů představovala sebe, jak si je na pláži sundávám. Dívala jsem se na sebe po tréninku a přemýšlela: „Zvládla bych to opravdu?“ A pokaždé se ve mně mísily dva pocity: „Ne, to je šílené“ a „Chci to zkusit.“

Když jsme dorazili do Soči, prvních pár dní byly obyčejné prázdniny. Moře, horko, jídlo, procházky, smích, večery na promenádě. Blbli jsme jako děti, fotili se, pili studené drinky, dohadovali se, kam večer vyrazit. O té pláži jsem se hned nezmínila. Chtěla jsem, aby to působilo náhodně.

A pak, o pár dní později, když jsme už byli uvolnění, jsem mimochodem prohodila:

„Mimochodem, pamatuješ, jak jsme četli o té nudistické pláži? Myslím, že je někde blízko. Nemáme se tam zajet jen podívat?“

Zasmál se.

„Jenom podívat?“

„No jo. Ať to máme odškrtnuté. Jsme přece turisti.“

Nic netušil. Pro něj to byla jen vtipná lokalita ze seznamu. Pro mě už to bylo něco úplně jiného.

Byl strašně horký den. Ten druh horka, kdy se ti tričko lepí na záda, vzduch se tetelí a kůže si neustále říká o vodu. Došli jsme na pláž v šortkách a tričkách. Nejdřív jsme zůstali kousek stranou a upřímně — oba jsme se nervózně smáli.

Nebylo tam moc lidí, ale byli hned vedle. Někdo ležel na osuškách, někdo klidně plaval, někdo si povídal u vody. Všichni byli nazí. A nejzvláštnější bylo, že nikdo nevypadal divně. Všechno bylo klidné, přirozené, skoro obyčejné. Prostě moře, slunce a lidé bez oblečení.

Stáli jsme tam oblečení, dívali se z povzdálí jako dva ztracení výletníci, kteří zabloudili tam, kam neměli. Řekl:

„Tak jo. Podívali jsme se. Odškrtnuto.“

Usmála jsem se, ale odejít jsem nechtěla.

Horko se stalo nesnesitelným. Po chvíli řekl:

„Musím se vykoupat, jinak se zblázním.“

Sundal si tričko, zůstal v plavkách a vydal se k vodě. Pak zaplaval poměrně daleko. Zůstala jsem na břehu sama.

A tehdy jsem pochopila: přišla ta chvíle.

Nejdřív jsem tam prostě jen stála a dívala se na moře. Srdce mi bušilo, i když se ještě nic nestalo. Pak jsem si pomalu sundala tričko. Byl to obyčejný pohyb, ale na té pláži působil úplně jinak. Pak jsem si rozepnula šortky a stáhla je dolů. Zůstala jsem v plavkách.

Mohla jsem přestat.

Skoro jsem to udělala.

Protože jsem najednou dostala hrozný strach. Lidé kolem, přítel daleko ve vodě, moje věci na kamenech a já tam stála sama a uvědomovala si, že se chystám překročit hranici, o které přemýšlím už od doma.

Sundala jsem si vrchní díl plavek.

Slunce se mi okamžitě dotklo hrudi a všechno se ve mně stáhlo. Ne zimou, ani strachem — ale ostrou, skoro elektrickou směsí studu a touhy. Rozhlédla jsem se. Nikdo se za mnou nehnal, aby zíral, nikdo nic neřekl. Ale bylo to, jako by vzduch zhoustl, jako by všichni cítili, jak jsem nervózní.

Pak jsem si sundala i spodní díl.

A na vteřinu jsem ztuhla.

Úplně nahá. Na nudistické pláži. Mezi lidmi. Bez osušky v rukou, bez snahy něco zakrývat, bez „jen na chvilku“. Cítila jsem horké oblázky pod nohama, slunce na celé kůži, vítr mezi nohama, vlastní dech a divoké bušení srdce.

Třásla jsem se studem.

Ale ten stud se najednou začal měnit ve vzrušení. Ne hrubé, ne předváděné, ale vnitřní, silné, skoro děsivé. Najednou jsem pochopila, že mi je příjemné být viditelná. Že mě baví, že moje tělo už není schované. Že jsem to udělala sama, sama se rozhodla a sama tam stála.

Udělala jsem pár kroků k vodě. Pak zase zpátky. Jen abych zjistila, jaké to je — chodit nahá ne doma, ale na otevřené pláži. Nebylo tam moc lidí, ale byli dost blízko na to, abych jejich přítomnost ostře vnímala. Někdo se mohl dívat. Někdo se určitě díval. A při té myšlence mi zase zaplála kůže.

Když se přítel začal vracet od vody, viděla jsem jeho obličej už z dálky.

Nejdřív nechápal. Pak mu to došlo.

Vyšel z vody, zastavil se a jen se na mě díval. Stála jsem před ním úplně nahá a snažila se vypadat sebejistě, i když se ve mně všechno chvělo.

„Anastasio… ty to myslíš vážně?“

Usmála jsem se.

„Naprosto.“

Přišel blíž a ztišil hlas:

„Ty ses svlékla, když jsem plaval?“

„Ano. A líbí se mi to.“

Byl v šoku. Ale bylo vidět, že to nebyl jen údiv. Líbilo se mu to. Hodně. Díval se na mě jinak než v obyčejné dny. Jako bych se najednou stala nejen jeho holkou, ale nějakou novou, odvážnější, nebezpečnější verzí sebe sama.

Řekla jsem:

„Teď ty.“

Okamžitě zavrtěl hlavou.

„Ne. Na to nejsem připravený.“

„Jsi na nudistické pláži.“

„Jenom jsem se koupal.“

„V plavkách. To se nepočítá.“

Zasmál se, znervózněl, rozhlédl se. Říkal, že i když tam není moc lidí, jsou blízko. Že mu je to trapné. Že není takový blázen jako já. Viděla jsem, že váhá, a to se mi líbilo. Teď jsem to byla já, kdo ho tlačil za tu hranici.

Přišla jsem blíž a tiše řekla:

„Sundej si je. Dneska si oba tenhle den budeme pamatovat.“

Pořád váhal.

Pak jsem s úsměvem dodala:

„A večer ti připomenu, proč toho nebudeš litovat.“

Podíval se na mě, vydechl a povolil.

Když si sundal plavky a stál nahý vedle mě, projela mnou nová vlna. Předtím bylo všechno o mojí odvaze. Teď se to stalo naším společným tajemstvím. Stáli jsme vedle sebe, oba nazí, oba trochu v rozpacích, oba až příliš vzrušení tím, co se dělo, než abychom mohli předstírat, že jde o obyčejné koupání.

Nejdřív nevěděl, kam s rukama. Zasmála jsem se:

„Vidíš? A myslel sis, že to pro mě bylo snadné.“

Šli jsme spolu do vody. Plavat nazí bylo neuvěřitelné. Voda se dotýkala celého těla najednou, bez látky, bez ramínek, bez toho známého pocitu plavek. Potápěla jsem se, vynořovala, smála se a viděla, jak se postupně uvolňuje. Zpočátku se ještě rozhlížel, pak se začal usmívat.

Po koupání jsem navrhla, ať se navzájem vyfotíme.

Znovu řekl:

„Přestaneš dneska vůbec někdy?“

„Ne.“

Začali jsme jednoduchými záběry u vody. Nejdřív jsem fotila jeho. Milovala jsem ten pocit: držet v ruce telefon, vybírat záběr, dívat se na něj otevřeně, prosit ho, aby se otočil, přišel blíž k vodě, usmál se. Styděl se, ale poslouchal. A moc mě těšilo vidět, jak si to postupně začíná užívat i on.

Pak fotil on mě. Chodila jsem po oblázcích, stála u moře, seděla na osušce, smála se a někdy jsem záměrně prošla o něco blíž k ostatním lidem, abych zachytila jejich reakci. Ne dotěrně, ne drze — jen tak akorát, aby se ve mně zase probudilo to ostré nervózní chvění.

Líbilo se mi cítit pohledy. Ne proto, že bych chtěla někoho šokovat, ale protože jsem si poprvé dovolila být otevřená a neomlouvat se za to. Věděla jsem, že vypadám smyslně. A to vědomí se mi líbilo.

Oba jsme se do toho dostali. Chodili jsme po pláži, plavali, leželi na slunci, fotili se, občas si mlčky vyměnili pohled a začali se smát. S každou další hodinou nám oblečení připadalo jako podivnější nápad. Bylo to, jako by plavky a slipy patřily do nějakého starého života.

Nejsilnější bylo, že stud úplně nezmizel. Prostě se stal součástí té slasti. Pořád jsem se zarděla, když někdo prošel kolem. Pořád jsem cítila, jak mi tluče srdce rychleji, když na mě přítel namířil foťák. Pořád jsem se přistihla u myšlenky: „Jsem to opravdu já?“ Ale teď mě to nezastavovalo. Naopak — všechno to bylo intenzivnější.

Večer jsme z pláže odcházeli jako jiní lidé. Opálení, unavení, rozehřátí od slunce i od všeho, co se mezi námi celý den dělo. Cestou zpátky jsme skoro nemluvili. Jenom jsme se usmívali. Oba jsme věděli, že večer bude pokračováním toho dne — bez pláže, bez lidí kolem, ale se stejným napětím, které jsme si sami probudili.

A ano, večer byl přesně takový, jaký jsem mu slíbila. Bez detailů — jen řeknu, že rozhodně nelitoval.

Když jsme se vrátili domů, dlouho jsme na ten den vzpomínali. Občas jsme si prohlíželi fotky. Na některých jsme vypadali vtipně, na některých rozpačitě, na některých hodně krásně. Ale hlavně — byli jsme na nich skuteční. Bez rolí, bez přetvářky, bez schovávání.

Pochopila jsem, že naturismus pro mě není jen „sundat si plavky“. Je to o svobodě. O důvěře. O slunci na kůži bez ohraničení opálení. O tom, že se člověk může cítit smyslně, aniž by se cítil vulgárně. O tom, že tělo se nemusí neustále schovávat.

Rádi bychom se seznámili s podobně smýšlejícími lidmi — s těmi, kdo chápou, že nahota může být zároveň přirozená, krásná, vzrušující i uctivá.

Mysleli jsme, že se jen zastavíme a podíváme se na nudistickou pláž. Místo toho jsme si domů odvezli vzpomínku, ze které je nám dodnes horko.