Grace: ráda si dopřávala důkladný úklid bytu úplně nahá a užívala si ten pocit naprosté volnosti pohybu. Obyčejná domácí práce se proměnila v odvážné flirtování přes skleněné zábradlí, když soused naproti zůstal stát jako přimrazený s hrnkem kávy v ruce. Jeden odvážný krok vstříc jeho pohledu navždy změnil její ranní rituály.
Mop s mokrou bavlněnou hlavicí tupě žuchl na parkety právě ve chvíli, kdy jsem se natahovala pro prach na horní tyči záclony a uvědomila si, že mě někdo pozoruje.
Jmenuji se Grace, je mi třicet čtyři a pronajímám si světlý byt ve třetím patře přímo na pobřeží Baltského moře, kde jsem si dnes naplánovala pohodový den s generálním úklidem do rytmu indie popu. Neměla jsem na sobě vůbec nic: žádné krajkové ramínko, žádné kraťásky, protože uklízet doma nahá je moje tajná a naprosto nepřekonatelná slabost.
Místo abych zoufale skočila po hedvábném županu přehozeném přes pohovku, pomalu jsem narovnala záda a cítila, jak mi ve spáncích proběhlo divoké, sladké mravenčení adrenalinu.
Na sousedním balkoně, sotva sedm metrů ode mě, stál tmavovlasý kluk s porcelánovým hrnkem v ruce, zatajil dech a skrz lehký ranní vánek na mě zíral; měla jsem snad skočit za závěs, nebo dělat, jako by se vše dělo přesně podle plánu?
Srdce mi bušilo až v krku a dlaně mi v mžiku zvlhly. Nejdřív mě zalila vlna palčivého, téměř dívčího studu: proboha, stojím úplně nahá uprostřed sluncem zalitého obýváku s okny od podlahy ke stropu dokořán! Každý rozumný člověk by si klekl nebo popadl polštář. Jenže chladný mořský vzduch mi jemně hladil teplou kůži na břiše, čechral vlhké pramínky vlasů čerstvě po sprše a ten známý vnitřní přepínač cvakl. Strach se najednou rozpustil v hustém, odvážném vzrušení.
Neuhla jsem pohledem. Zhluboka jsem se nadechla, nechala ruce s rozvážnou lehkostí sklouznout podél boků, upravila jsem si sklouzávající sluchátko a střetla se s jeho ohromeným pohledem. Muž se zakuckal kávou, rozpačitě si odkašlal, ale hrnek nepustil. Na rtech se mu pomalu rozlil odzbrojující, otevřený úsměv — bez špetky oplzlosti nebo povýšenosti, jen plný upřímného, obdivného úžasu.
Asi čtyři vteřiny, které působily jako věčnost, jsme na sebe mlčky hleděli. Pak jsem se k němu otočila zády, cítila plnou tíhu a teplo jeho pohledu na své kůži a klidně se vrátila k utírání zrcadlových dveří šatníku. Moje pohyby byly kočičí, plynulé. Každý tah hadříkem, každý ohyb trupu přinášel opojný pocit kontroly nad okamžikem. Moje tělo už nepůsobilo jako něco, co je třeba nervózně schovávat pod vrstvami bavlny. Naopak, v té naprosté nahotě byla úžasná síla a čistota.
Když jsem skončila s okny, přistihla jsem se při myšlence, že čtyři stěny bytu jsou mi příliš těsné. Když jsem dokázala tak snadno přijmout vlastní nahou kůži pod vytrvalým pohledem souseda, proč u toho zůstat?
Sbalila jsem lehký batoh — láhev vody, foťák a srolovaný ručník — a vyrazila směrem k severní kose. Tam, schované za písečnými dunami a řídkým borovým lesem, ležely divoké, větrem ošlehané oblázkové pláže, kde jen zřídka potkáte náhodné kolemjdoucí.
Vykopnout tenisky a shodit top i spodní prádlo přímo na sluncem prohřátou trávu vedle cesty bylo naprosto přirozené. Nezůstal ve mně ani kousek strachu. Jen jemné chvění očekávání.
Jít podél příboje bez jediného kousku látky je úplně jiný způsob, jak prožívat realitu. Vítr se opírá do žeber, sprška slaných vln chladí rozpálená stehna a vlhký písek pod bosými chodidly funguje jako přirozená masáž. Nepřemýšlíte, jak vypadáte pro kolemjdoucí, jestli zatahujete břicho nebo jestli vám sedí ramínko. Jen jdete, zhluboka dýcháte a cítíte se naplno naživu.
Ušla jsem asi čtyři kilometry, než se u malebného žulového hřebene přede mnou objevila osamělá silueta. Na zlomek vteřiny mi instinkt napovídal vklouznout do rákosí, ale nezpomalila jsem. Proti mně šel zralý muž s trekovým batohem — další milovník přírody, který si tiše vychutnával živly, klidný a vyrovnaný.
Když se se mnou srovnal, jen se zdvořile dotkl kšiltu na pozdrav, vřele se usmál a prohodil: „Krásný den na procházku, že?“ Usmála jsem se zpátky a cítila obrovskou lehkost a vzájemný respekt bez špetky dotěrného okukování: „Nádherný.“
Domů jsem se vrátila unavená, s jemným zlatavým nádechem na ramenou a úplně čistou hlavou. Ten večer na mě u dveří čekal papírový kelímek se snítkou kvetoucího vřesu a krátkým vzkazem od souseda: „Pro ten nejkrásnější a nejodvážnější výhled z mého okna. Marek, soused s kávou.“
Vypadá to, že příští víkend budu mít skvělou společnost na dlouhou túru podél pobřeží.
Jmenuji se Grace, je mi třicet čtyři a pronajímám si světlý byt ve třetím patře přímo na pobřeží Baltského moře, kde jsem si dnes naplánovala pohodový den s generálním úklidem do rytmu indie popu. Neměla jsem na sobě vůbec nic: žádné krajkové ramínko, žádné kraťásky, protože uklízet doma nahá je moje tajná a naprosto nepřekonatelná slabost.
Místo abych zoufale skočila po hedvábném županu přehozeném přes pohovku, pomalu jsem narovnala záda a cítila, jak mi ve spáncích proběhlo divoké, sladké mravenčení adrenalinu.
Na sousedním balkoně, sotva sedm metrů ode mě, stál tmavovlasý kluk s porcelánovým hrnkem v ruce, zatajil dech a skrz lehký ranní vánek na mě zíral; měla jsem snad skočit za závěs, nebo dělat, jako by se vše dělo přesně podle plánu?
Srdce mi bušilo až v krku a dlaně mi v mžiku zvlhly. Nejdřív mě zalila vlna palčivého, téměř dívčího studu: proboha, stojím úplně nahá uprostřed sluncem zalitého obýváku s okny od podlahy ke stropu dokořán! Každý rozumný člověk by si klekl nebo popadl polštář. Jenže chladný mořský vzduch mi jemně hladil teplou kůži na břiše, čechral vlhké pramínky vlasů čerstvě po sprše a ten známý vnitřní přepínač cvakl. Strach se najednou rozpustil v hustém, odvážném vzrušení.
Neuhla jsem pohledem. Zhluboka jsem se nadechla, nechala ruce s rozvážnou lehkostí sklouznout podél boků, upravila jsem si sklouzávající sluchátko a střetla se s jeho ohromeným pohledem. Muž se zakuckal kávou, rozpačitě si odkašlal, ale hrnek nepustil. Na rtech se mu pomalu rozlil odzbrojující, otevřený úsměv — bez špetky oplzlosti nebo povýšenosti, jen plný upřímného, obdivného úžasu.
Asi čtyři vteřiny, které působily jako věčnost, jsme na sebe mlčky hleděli. Pak jsem se k němu otočila zády, cítila plnou tíhu a teplo jeho pohledu na své kůži a klidně se vrátila k utírání zrcadlových dveří šatníku. Moje pohyby byly kočičí, plynulé. Každý tah hadříkem, každý ohyb trupu přinášel opojný pocit kontroly nad okamžikem. Moje tělo už nepůsobilo jako něco, co je třeba nervózně schovávat pod vrstvami bavlny. Naopak, v té naprosté nahotě byla úžasná síla a čistota.
Když jsem skončila s okny, přistihla jsem se při myšlence, že čtyři stěny bytu jsou mi příliš těsné. Když jsem dokázala tak snadno přijmout vlastní nahou kůži pod vytrvalým pohledem souseda, proč u toho zůstat?
Sbalila jsem lehký batoh — láhev vody, foťák a srolovaný ručník — a vyrazila směrem k severní kose. Tam, schované za písečnými dunami a řídkým borovým lesem, ležely divoké, větrem ošlehané oblázkové pláže, kde jen zřídka potkáte náhodné kolemjdoucí.
Vykopnout tenisky a shodit top i spodní prádlo přímo na sluncem prohřátou trávu vedle cesty bylo naprosto přirozené. Nezůstal ve mně ani kousek strachu. Jen jemné chvění očekávání.
Jít podél příboje bez jediného kousku látky je úplně jiný způsob, jak prožívat realitu. Vítr se opírá do žeber, sprška slaných vln chladí rozpálená stehna a vlhký písek pod bosými chodidly funguje jako přirozená masáž. Nepřemýšlíte, jak vypadáte pro kolemjdoucí, jestli zatahujete břicho nebo jestli vám sedí ramínko. Jen jdete, zhluboka dýcháte a cítíte se naplno naživu.
Ušla jsem asi čtyři kilometry, než se u malebného žulového hřebene přede mnou objevila osamělá silueta. Na zlomek vteřiny mi instinkt napovídal vklouznout do rákosí, ale nezpomalila jsem. Proti mně šel zralý muž s trekovým batohem — další milovník přírody, který si tiše vychutnával živly, klidný a vyrovnaný.
Když se se mnou srovnal, jen se zdvořile dotkl kšiltu na pozdrav, vřele se usmál a prohodil: „Krásný den na procházku, že?“ Usmála jsem se zpátky a cítila obrovskou lehkost a vzájemný respekt bez špetky dotěrného okukování: „Nádherný.“
Domů jsem se vrátila unavená, s jemným zlatavým nádechem na ramenou a úplně čistou hlavou. Ten večer na mě u dveří čekal papírový kelímek se snítkou kvetoucího vřesu a krátkým vzkazem od souseda: „Pro ten nejkrásnější a nejodvážnější výhled z mého okna. Marek, soused s kávou.“
Vypadá to, že příští víkend budu mít skvělou společnost na dlouhou túru podél pobřeží.
Podívejte se na video ukázku RudeFly
Přečetli jste část příběhu. Teď se podívejte, o čem RudeFly skutečně je.
▶ PŘEHRÁT UKÁZKU ZDARMA
Registrace není nutná
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořit bezplatný účet →
