Opalovat se nahá? Ano. Pro mě nikdy nešlo jen o rovnoměrné opálení bez otisků plavek. Jde o ten pocit, že mezi tebou, sluncem, vodou a větrem nezůstalo nic zbytečného. Když kůže dýchá naplno a tělo přestává být něčím, co musíš pořád zakrývat, upravovat a hlídat.

A plavat bez plavek je slast sama o sobě. Jestli jsi to nikdy nezkusila, tak upřímně, o hodně přicházíš.

Svoje poprvé si pamatuju úplně přesně. Bylo mi dvaadvacet. Nebyla to pravá nudistická pláž, jen odlehlý kousek písčitého břehu v kyjevském Hydroparku. Časně ráno, kolem šesté. Město se ještě neprobudilo, pláž byla skoro prázdná, písek chladný a Dněpr vypadal šedomodře a svěže po noci.

Byla jsem tam s Lenou, mojí blízkou kamarádkou a profesionální fotografkou. Do toho dne mě vlastně nikdy pořádně nefotila, i když jsem už dlouho toužila po pěkných snímcích od ní. Jenže požádat ji přímo mi připadalo trapné. Chtěla jsem, aby ten záběr ve mně uviděla sama.

Přijely jsme brzy, kdy na pláži skoro nikdo nebyl. Chvíli jsem si zaběhala podél vody, zahřála se a pak vběhla rovnou do Dněpru. Voda byla studená, ta, co ti v prvních vteřinách bere dech, ale pak probudí celé tělo.

Když jsem vylezla, plavky se mi přilepily na kůži a byly nepříjemně studené. Lena se na mě podívala a klidně řekla:

„Sundej si je. Stejně jsou mokré. Zabal se do ručníku a zahřej se.“

Sama už seděla v ručníku a nastavovala si fotoaparát. A najednou mi došlo: ano, přesně tohle jsem chtěla. Sundat ty mokré kousky látky, co se mi lepily na prsa, tahaly za boky a jen mě víc studily.

Rychle jsem si sundala vršek, pak spodek, zabalila se do ručníku a posadila se na lehátko. Kůži jsem měla samou husí kůži, tělo si pořád pamatovalo studenou vodu a srdce mi bušilo z běhu a z plavání. Bylo na tom něco zvláštně pikantního: prostě jsem se zahřívala, ale pod ručníkem jsem byla úplně nahá, na skoro prázdné pláži, mezi pískem, stromy a ranním Dněprem.

Lena fotila vodu, odrazy, prázdný břeh. Pak se ke mně náhle otočila a řekla:

„Pojď se ještě vykoupat.“

Ani jsem nestihla odpovědět. Jedním pohybem shodila ručník a rozběhla se k vodě. Nahá, sebejistá, lehká, jako by to bylo to nejpřirozenější ráno jejího života.

Něco ve mně cvaklo.

Chtěla jsem nezůstat pozadu. Ne něco jí dokázat, ale sobě: že to zvládnu taky. Že moje tělo nemusí být pořád schované. Že můžu být odvážná, krásná a opravdová i bez plavek.

Ještě pár vteřin jsem seděla a držela ručník. Pláž byla skoro prázdná, ale ta myšlenka, že by se někdo mohl objevit, ranní plavec, běžec, náhodný muž s ručníkem, mi lechtala nervy silněji než studený vítr.

Pak jsem ručník odhodila stranou.

Vzduch se dotkl celého mého těla naráz. Prsou, břicha, boků, zad. Cítila jsem se hrozně odhalená, ne jen svlečená, ale viditelná. Styděla jsem se, ale ten stud nebyl těžký. Byl horký, živý, skoro sladký.

Rozběhla jsem se k vodě.

Když se Dněpr obtočil kolem mého nahého těla bez plavek, byl to úplně jiný pocit. Žádná ramínka, žádná mokrá látka, žádné švy, nic zbytečného. Voda se mě dotýkala všude naráz, studená, ostrá, poctivá. Potopila jsem se, vynořila, zasmála se a najednou pocítila neuvěřitelnou svobodu.

Plavala jsem dlouho. Nejspíš moc dlouho. Když jsem se konečně rozhodla vylézt, byla jsem šťastná, mokrá, prokřehlá a úplně uvolněná.

A tehdy jsem si všimla, že už nejsme samy.

Na břehu se objevily dvě ženy. Možná přišly na ranní procházku, možná se vykoupat. Lena už měla zase na sobě plavky. A já jsem vycházela z vody úplně nahá.

Na vteřinu jsem ztuhla. Vlasy se mi lepily na ramena, po kůži mi stékaly kapky a studený vzduch mě okamžitě obalil. Ženy se na mě podívaly, vyměnily si pohledy a něco si mezi sebou zašeptaly.

Bylo mi trapně. A trochu dotčeně: Lena už vypadala „slušně“ a já tam stála sama, mokrá a nahá uprostřed ranní pláže.

A pak to Lena všechno zachránila.

Zvedla fotoaparát a naprosto profesionálním hlasem řekla:

„Nezastavuj se. Jdi pomaleji. Otoč se do světla. Bradu výš. Dívej se na vodu.“

V tu chvíli se všechno změnilo.

Už jsem nebyla holka náhodou přistižená nahá. Stala se ze mě modelka. Záběr. Ranní příběh na písku Hydroparku.

Stud nezmizel, ale proměnil se. Změnil se ve vzrušení. Šla jsem po mokrém písku, otočila se k Dněpru, smála se, zavřela oči, projela si rukama mokré vlasy. Ranní světlo dopadalo na kůži měkce, skoro něžně. Vítr mi sušil tělo a já se necítila zranitelná, ale živá.

Lena fotila rychle a s jistotou. Dávala mi krátké pokyny a já se uvolňovala víc a víc. Ty dvě ženy se nejdřív tvářily překvapeně, pak klidněji. A najednou mi to bylo jedno. Ne drze nebo vyzývavě, prostě jsem přestala cítit potřebu se okamžitě schovávat.

Tehdy poprvé jsem se uviděla jinak.

Ne jako tělo, které je třeba zakrývat, vylepšovat, srovnávat. Ale jako žena, opravdová, mokrá po vodě, zahanbená, a přitom krásná ve své přirozenosti.

Pak Lena, jako by se rozhodla mou odvahu vyzkoušet naplno, vytáhla z tašky badmintonové rakety.

„Když focení funguje, ať máme pár živých záběrů navíc,“ řekla. „Jen tak nestůj. Pohyb.“

„To myslíš vážně?“ podívala jsem se na ni. „Jsem nahá. Už jsou tu lidi.“

„Přesně proto budou ty snímky živé.“

Rozhlédla jsem se. Ty dvě ženy se už usadily na písku a dělaly, že jim to je jedno, i když se jasně občas podívaly naším směrem. Kousek dál se objevil muž s ručníkem přes rameno. Pak další s kolem. Pak starší pár, který pomalu procházel podél vody.

Hydropark se probouzel.

A já byla pořád úplně nahá.

Nejdřív jsem chtěla říct ne. Chtěla jsem se zase zabalit do ručníku, sednout si, uklidnit se a vrátit aspoň zdání slušnosti. Ale Lena stála přede mnou tak klidně a sebejistě, s raketou v ruce, jako by hrát badminton bez oblečení na ranní pláži byla ta nejlogičtější věc na světě.

A já z nějakého důvodu vzala tu druhou raketu.

První úder byl směšný. Košíček odletěl někam do strany, já se za ním vrhla, uklouzla na mokrém písku a málem ztratila rovnováhu. Lena vyprskla smíchy a já taky. Smích okamžitě sundal část napětí.

Ale pak jsme začaly hrát.

Nahé tělo v pohybu cítíš ostřeji, než když jen ležíš nebo stojíš. Každý krok na písku, každé pootočení trupu, každé máchnutí paží, všechno je silnější. Vítr ti klouže po kůži, slunce se zachytává na mokrých ramenou, po břiše a stehnech ti pořád stékají kapky vody. Nemůžeš zapomenout, že na sobě nic nemáš, protože tělo ti to každou vteřinu připomíná.

A lidi kolem mi to připomínali taky.

Někteří se snažili nedívat. Někteří se dívali až moc okatě. Někteří se usmívali. Ty dvě ženy na písku už svůj zájem neskrývaly. Muž s kolem se zastavil, aby si „opravil řetěz“, i když kolo vypadalo úplně v pořádku. Koutkem oka jsem to všechno viděla a nitrem se mi zvedla horká vlna studu.

Ale spolu se studem přišel i jiný pocit.

Vzrušení.

Už jsem nebyla jen holka náhodou přistižená nahá. Byla jsem v pohybu. Smála se. Hrála. Běhala za košíčkem, zvedala paži, otáčela se do větru, zachytávala Lenin pohled, odpalovala zpátky. Nahota přestala být jen zranitelnost. Stala se silou. Zvláštní, troufalou, hodně ženskou silou.

„Jsi teď tak krásná,“ řekla Lena a odpálila košíček zpět. „Nepřestávej.“

Zčervenala jsem ještě víc.

Už ne z chladu.

Z jejích slov. Z těch pohledů. Z pocitu, že celé moje tělo je vidět, je živé, hýbe se, je opravdové. Že nestojím jako ztuhlá socha snažící se vypadat „slušně“, ale dovoluju si být fyzická, vtipná, smyslná, svobodná.

V jednu chvíli košíček dopadl skoro vedle muže s kolem. Ztuhla jsem.

Lena se potutelně usmála:

„Běž si pro něj.“

„Děláš si ze mě legraci?“

„Trošku.“

Šla jsem. Pomalu, snažila se tvářit klidně, i když se ve mně zase všechno třáslo. Muž odvrátil pohled, ale pozdě, viděla jsem, jak je v rozpacích. A to mi z nějakého důvodu dodalo sebejistotu. Zvedla jsem košíček, narovnala se, usmála se a vrátila se k Leně.

Dívala se na mě už ne jen jako kamarádka, ale jako fotografka, která právě uviděla dokonalý záběr.

„Tohle,“ řekla, „je svoboda.“

Hrály jsme ještě dalších deset minut. Pak jsem přestala myslet na to, kdo se dívá. Nebo spíš jsem na to pořád myslela, ale už mě to neparalyzovalo. Stalo se to součástí té chvíle, pikantní, riskantní, trochu vtipné. Ranní pláž, Dněpr, písek, badminton, holá kůže, pohledy cizích lidí, Lenin smích a moje vlastní srdce bušící, jako bych dělala něco neuvěřitelně zakázaného a neuvěřitelně správného.

Když jsme konečně přestaly, byla jsem zahřátá, mokrá, zapískovaná, s rozcuchanými vlasy a úplně šťastná.

Lena sklonila fotoaparát a řekla:

„Teď máš fotky, na kterých nejsi jen nahá. Jsi živá.“

A měla pravdu.

Ty fotografie si dodnes schovávám. Nejsou dokonalé v tom naleštěném smyslu, a právě proto je mám ráda. Nepózuju na nich „správně“. Prostě existuju: trochu zrůžovělá chladem a studem, s mokrými vlasy, s živým tělem a se svým prvním opravdovým pocitem svobody.

Od té doby vnímám plavky jinak. Když si můžu sundat vršek, skoro vždycky to udělám. A když se můžu koupat bez plavek, je to ten nejlepší pocit ze všech. Protože po takovém zážitku už látka nepůsobí jako ochrana. Působí jako zbytečná hranice.

Pro mě nudismus není o šoku nebo o předvádění. Je o tom okamžiku, kdy se tělo konečně přestane omlouvat za to, že existuje.

A smyslnost není jen póza nebo snaha se někomu líbit. Je to, když neschováváš svoje tělo, nekrčíš se, neprosíš svět o dovolení být krásná. Je to, když se směješ, hýbeš, červenáš, cítíš, jak se lidi dívají, a přesto zůstáváš sama sebou.

Nahá.

Svobodná.

Velmi opravdová.

Někdy svoboda začíná úplně jednoduše.

Časným ránem v Kyjevě.
Studenou vodou Dněpru.
Mokrými plavkami, které si chceš sundat.
Kamarádkou, která první odhodí ručník.
Badmintonovou raketou, kterou vezmeš do ruky, i když už jsou kolem lidi.

A fotografií, na které najednou pochopíš: tvoje tělo se nemusí schovávat, aby bylo krásné.