Moje první opravdová zkušenost přišla, když mi byl jednadvacet. Byla jsem na dovolené v Chorvatsku se dvěma kamarádkami z výšky. Klasický holčičí výlet: moře, slunce, povídání dlouho do noci a ten pocit, že si můžeme dovolit být trochu odvážnější.

Jeden den jsme se přidaly k menšímu lodnímu výletu kolem ostrovů. Během jedné zastávky kapitán ukázal za skály a řekl, že tam je tichá zátoka, kam často chodí nudisté.

Vyměnily jsme si pohledy. Nejdřív to byla jen zvědavost. Pak přišel ten výraz, kdy nápad působí trochu riskantně, ale odmítnout se nedá.

„Půjdeme se podívat?“ zeptala se Marina.
„Jen se podívat,“ upřesnila Lera.

Jenže u nás „jen se podívat“ málokdy skončí u dívání.

Přelezly jsme teplé skály a vyšly do malé zátoky. Ztuhla jsem. Opravdu tam byli lidé – úplně nazí. Muži, ženy, páry. Někteří četli, někteří plavali, někteří leželi na ručnících na slunci. Nikdy předtím jsem neviděla tolik nahých lidí na jednom místě.

Zpočátku jsem nevěděla, kam se dívat. Když jsem se dívala přímo, připadalo mi to neslušné; když jsem odvrátila pohled, připadala jsem si ještě hloupější. Stály jsme tam v plavkách a najednou jsme si přišly přeoblečené.

Ale čím déle jsme tam byly, tím jasnější to bylo: nebylo na tom nic špinavého ani vulgárního. Lidé si prostě odpočívali – klidně, přirozeně, bez napětí. A v jednu chvíli začaly ty divné být spíš naše plavky.

Asi hodinu jsme plavaly v bikinách, smály se, potápěly a předstíraly, že jsme naprosto v pohodě. Ale mokrá látka se mi lepila na kůži, provázky odíraly a plavky začaly působit jako zbytečná bariéra mezi mnou a mořem.

Pak najednou Lera řekla:

„Holky, myslím, že jsme tu jediné oblečené.“

Marina se zasmála.

„Technicky vzato tohle není oblečení.“

„Stejně,“ řekla Lera. „Vypadáme jako turistky, co zabloudily do cizí svobody.“

Ta věta trefila přesně do černého.

Vylezly jsme z vody, sedly si na ručníky a začaly šeptat, smát se, hádat se.

„Já nemůžu,“ řekla Marina, zatímco už si sahala na uzel za krkem.
„Já taky ne,“ přidala jsem se, i když jsem si už představovala, jaké to bude.

Lera se na nás podívala.

„Tak na tři. Ať nikdo nemusí být první zbabělec.“

Ten okamžik si pamatuju úplně přesně: horké kameny pod nohama, slaný vzduch, ručník před sebou, prsty se mi lehce chvěly. Vteřina – a horní díl plavek mi spadl na ručník. Pak spodní. A moje tělo bylo najednou hlasitější.

Byla jsem v rozpacích. Ale nebyly to těžké rozpaky. Byly teplé, živé, skoro jako lechtání zevnitř.

Všechny tři jsme tam stály nahé, rudé studem a smíchem.

„Tak co, vybalené mořské panny?“ řekla Marina.

A rozběhly jsme se do vody.

Když jsem vešla do moře, strach zmizel skoro okamžitě. Voda mi obemkla celé tělo bez látky, bez švů, bez umělých hranic. Potopila jsem se, vynořila, prohrábla si mokré vlasy a cítila neuvěřitelnou lehkost.

Nebylo to jen „plavání nahá“. Byl to pocit, že moje tělo konečně přestalo být něčím, co musím upravovat, zakrývat nebo hlídat. Prostě existovalo. Moje. Živé. Teplé. Svobodné.

Plavaly jsme dlouho. Pak jsme ležely na skalách a nechávaly slunce dotýkat se naší kůže. Nejdřív jsme se ještě zakrývaly rukama, pak jsme přestaly. Nejdřív jsme se rozhlížely, pak jsme na to zapomněly. Nejdřív jsme se styděly, pak jsme si to začaly užívat.

Milovala jsem, jak mi vítr hladí břicho, slunce hřeje na hrudi, teplo skal pod zády, slané kapky na stehnech. Milovala jsem, že mi tělo úplně oschlo, bez mokré látky. Milovala jsem, že nebyly žádné bílé čáry a žádný pocit „tahle část se smí, tahle ne“.

Nejvíc mě překvapilo, že jsem se po chvíli už necítila svlečená. Prostě jsem se cítila sama sebou.

Ten večer, když jsme se z lodního výletu vrátily, jsme byly unavené, opálené, slané a nezvykle tiché. Cestou zpátky na lodi každá z nás předstírala, že se dívá na moře, ale věděla jsem, že myslíme na to samé.

V pronajatém domě jsme se osprchovaly, otevřely víno, nakrájely ovoce a sedly si na terasu. Večer byl teplý, dvorek voněl trávou a mořem a někde zpívaly cikády.

Řeč se přirozeně vrátila k té zátoce.

„Nemyslela jsem, že to bude tak… normální,“ řekla Lera.
„Ne normální,“ oponovala Marina. „Lepší než normální.“

Bavily jsme se o tom, proč nám nahota vždycky připadala zakázaná nebo automaticky sexuální. Proč se tělo muselo skrývat. Proč se plavky považovaly za slušné, i když někdy jen zdůrazňovaly to, co měly údajně zakrývat.

A čím víc jsme mluvily, tím víc jsme si ten pocit svobody chtěly udržet.

Marina to řekla jako první:

„Co kdybychom se dneska večer prostě už neoblékly?“

Zmlkly jsme.

„Myslíš vůbec?“ zeptala se Lera.

„Jo. Dům je náš, dvorek je soukromý, nikdo nás nevidí. Ten největší šok už máme za sebou. Proč se zase balit?“

Znovu jsem ucítila to samé nervózní vzrušení – směs studu, smíchu a odvahy.

„Jdu do toho,“ řekla jsem.

A souhlasily jsme všechny.

Zpočátku to bylo vtipné. Chodily jsme po domě nahé a všechno komentovaly, jako bychom prováděly vědecký experiment.

„Dělat salát bez oblečení působí nečekaně obřadně.“
„Sedět nahá na gauči je divné, ale pohodlné.“
„Nalévat víno nahá nějak působí hodně dospěle.“

Postupně smích změkl. Přestaly jsme nahotu vnímat jako něco zvlášť. Večer prostě pokračoval: hudba, víno, ovoce, mokré vlasy po sprše, teplý vzduch z otevřených dveří, kůže, která na sobě ještě držela sůl a slunce.

Bylo v tom něco hluboce smyslného. Ne hrubého, ne hraného – jen smyslného: vzduch na ramenou, chladná sklenka v ruce, vlasy padající na záda, tělo uvolněné po moři.

Pak Lera vytáhla telefon.

„Holky, tohle si musíme zapamatovat.“

„Jen nic nikam nedávej,“ řekla jsem hned.

„Jasně. Jen pro nás.“

Tak začalo naše soukromé nahé focení.

Zpočátku jsme blbly: schovávaly se za polštáře, pózovaly jako „antické řecké bohyně po slevách v supermarketu“. Pak to začalo být krásnější. Marina rozsvítila v obýváku lampu, Lera našla bílé prostěradlo a já otevřela dveře na dvorek, aby dovnitř proniklo večerní světlo.

Fotily jsme se navzájem na terase, u zdi, u okna, na zahradě mezi zelení. Nic vulgárního – jen kůže, světlo, siluety, úsměvy, vlasy, ramena, křivky těla a teplý smích. Někdy vyšla fotka vtipná, někdy nečekaně krásná.

„Vážně tak vypadáme?“ zeptala se Lera.

„Jo,“ řekla Marina. „Jsme jen většinou moc zaneprázdněné tím, jak samy sebe kritizujeme.“

Ta věta ve mně zůstala.

Ten večer jsem se poprvé podívala na své tělo ne jako na seznam nedostatků. Ne jako na něco, co je potřeba vylepšit, schovat nebo natočit do správného úhlu. Ale jako na část sebe samé – skutečnou, ženskou, živou, hodnou světla.

Později jsme vyšly na dvorek. Noc byla teplá, dlaždice pod nohama vychladly a vzduch voněl mořem a rostlinami. Stály jsme tam spolu, nahé, trochu opilé vínem, sluncem a vlastní nestydatostí, a smály se tak lehce, jako bychom ze sebe shodily nejen oblečení, ale i nějakou starou opatrnost.

Pak jsme si prostě lehly na deku a dívaly se na oblohu. Žádné vtipy, žádné rozpaky. Bylo to klidné, blízké a svobodné.

Napadlo mě, že sebepřijetí možná začíná přesně takhle: ne velkými slovy a ne dokonalým tělem, ale okamžikem, kdy ležíš pod teplou oblohou vedle svých kamarádek a už se nechceš schovávat.

Druhý den jsme si zase povídaly o té zátoce, o domě a o fotkách. A už jsme se neptaly, jestli to bylo divné.

Divné se zdálo jen jedno: že jsme se tak dlouho bály tak jednoduché věci – vlastního těla.

Teď si myslím, že ten den opravdu změnil, jak vidím sama sebe. Moře, slunce, kamarádky, smích, první rozpaky, první odvaha a večer bez oblečení v malém pronajatém domě – to všechno se pro mě stalo jedněmi velkými otevřenými dveřmi.

Nevím, jestli jsem se pak stala nudistkou. Možná ano. Nebo jsem si možná jen poprvé dovolila být přirozená.

Ale jedno vím jistě: ten pocit svobody byl příliš dobrý na to, abych na něj zapomněla.

A letos v létě jsme se už domluvily, že zkusíme víc: najít další tichou pláž, strávit celý den bez plavek, uspořádat nové focení – třeba za úsvitu, na dvorku nebo u moře. A zakončit večer zase stejně: bez oblečení, bez studu, se sklenkou vína, slanou kůží a pocitem, že naše těla nejsou důvod se skrývat, ale důvod žít svobodněji.