Poprvé úplně nahá na veřejné pláži

Dnes jsem se konečně odhodlala a vyrazila na běžnou, plnou pláž v Palanze s pevným předsevzetím – svléknout se úplně donaha.
Myslela jsem, že budu dlouho váhat a přemýšlet, jestli si aspoň něco nechat jako poslední ochranu, nebo shodit vše. Představovala jsem si, že jakmile se svléknu, zaplaví mě hluboký pocit svobody a vnitřního osvícení. Čekala jsem, že ten den bude něčím duchovně významným.
Jenže všechno dopadlo úplně jinak.
Když jsem dorazila na pláž, rozhlédla jsem se, uvědomila si, že tohle je ta chvíle, a prostě si řekla: „Tak jo, jdeme na to.“ Skoro okamžitě jsem ze sebe všechno svlékla, přímo u svých věcí. K mému překvapení jsem necítila žádný silný stud ani paniku. Nikdo na mě neokoukával ani si neukazoval prstem. Rozprostřela jsem si osušku a lehla si, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
Nejvíc mě překvapilo, jak přirozeně se všichni kolem chovali. Skoro všichni měli plavky, zatímco já jsem tam ležela úplně nahá. A přesto nikdo nedělal drama ani se na mě nedíval s nesouhlasem. Naopak, několik lidí se na mě mile usmálo a jeden pár za mnou dokonce přišel a řekl, že obdivují moji odvahu a přirozenost.
Zvlášť si pamatuji, když se mě jeden sympatický asi pětadvacetiletý kluk zdvořile zeptal, jestli mi nemá namazat záda opalovacím krémem. Souhlasila jsem. Opatrně, bez jakýchkoli nemístných narážek mi krém rozetřel po holých zádech, ramenou a trochu i po stehnech. Bylo to zvláštní, ale zároveň velmi klidné.
Hodně jsem se rozhlížela a uvědomila si jednu důležitou věc: když lidé nosí plavky, stejně už vidíme skoro všechno. Když sundáte i ty poslední kousky látky, rozdíl vlastně není tak velký. Tělo prostě zůstává tělem. Nic šokujícího.
Nejpříjemnější pocit byl, když jsem šla do vody a pak si lehla do mělkých vln a nechala se jemně houpat Baltským mořem. Slunce mi hřálo kůži a lehký vánek hladil celé mé tělo bez jediného zakrytého místa. Bylo to neuvěřitelně uvolňující a dalo mi to nádherný pocit svobody.
Nejvíc mě zarazilo, jak úplně obyčejně celý ten zážitek působil. Žádné drama, žádný vnitřní průlom ani extáze – prostě přirozený stav. Teď plně chápu, proč se nudismu říká také naturismus – protože být nahá v přírodě působí překvapivě přirozeně a správně.
Když jsem se vrátila domů a podívala se na sebe do zrcadla, viděla jsem lehké spálení na prsou a břiše, ale úplně bez jediného pruhu od plavek. Vypadalo to tak vtipně a nově, že jsem se musela usmát.
I když to byla obyčejná pláž a většina lidí byla oblečená, ani na vteřinu jsem svého rozhodnutí nelitovala. Naopak, cítila jsem lehkou hrdost, že jsem si to troufla.