Po rozvodu jsem zůstala sama ve svém útulném domečku, což mi přineslo jednu nečekanou výhodu — naprosté soukromí. Rychle jsem si zvykla odkládat všechno zbytečné a opalovat se úplně nahá přímo na trávníku nebo se cachtat v malém bazénku. Pocit slunce a vody na holé kůži se pro mě brzy stal něčím jako závislostí.

Časem mi ale moje zahrádka přestala stačit. Má rebelská povaha si žádala víc: snila jsem o opravdové nudistické pláži, o tom pocítit tu svobodu ne mezi čtyřmi stěnami, ale tváří v tvář nekonečnému modrému světu.

Na dovolené jsem konečně našla přesně to pravé místo — divokou skalnatou pláž, kde obrovské balvany zabíhají přímo do vody. Ráj pro šnorchlaře a hlavně — spousta lidí se tu opaluje úplně nahá.

Když jsem si našla svou plochou skálu stranou od stezky, srdce mi začalo bít rychleji. Svlékat se tady, na veřejném místě, byl úplně jiný zážitek než doma. Rozepnula jsem si šaty a nechala je sklouznout dolů — projela mnou ostrá vlna nervozity a lehkého studu. Ale ve chvíli, kdy jsem se narovnala v celé své výšce a nabídla tělo mořskému vánku, ustoupil stud čirému blahu.

Stála jsem na té skále — třicetiletá žena, která zná svou cenu — a uvědomila si, že vypadám neuvěřitelně sexy.

Viděla jsem lidi se šnorchly, jak proplouvají kolem, i občasné turisty, kteří se dívali z horních stezek. A víte co? Vzrušovalo mě to. Vědomí, že jsem úplně obnažená a přesto mám situaci plně pod kontrolou, mi dodalo neuvěřitelný příval sebevědomí.

Cítila jsem se živější a žádoucnější než kdykoli předtím. To riziko za každou vteřinu toho ranního vzrušení stálo. Teď už to vím jistě: moje tělo bylo stvořené k tomu, aby si užívalo svět bez bariér.